Zvedni palec a zažij dobrodružství

Už nějaký ten pátek o tomto tématu chci napsat, jsem z něj neskutečně nadšený a moc rád bych se během této jízdy vlakem s vámi podělil o svou zkušenost s prvním stopováním.

Stopování

O stopování jsem toho slyšel a četl hodně, ať už to bylo z různých blogů, článků nebo jen od svého skvělého spolubydlícího Martina, který se stopováním má velké zkušenosti. A dráždilo mě to, často jsem po přečtení článků nemyslel celý den na nic jiného, než jak konečně zažít nějaké takové dobrodružství. Tenhle hlad po dobrodružství se se mnou táhl celé prázdniny. Hlad po tom něco zažít, vyzkoušet si k někomu sednout do auta a svézt se. Nedařilo se mi najít čas a parťáka. Ke konci se mi to konečně podařilo!

Můj hlad byl i tak malým tripem, jako ten který jsme podnikli v září s Mončou, dostatečně uspokojující a já mohu zase chvíli spát s vědomím, že jsem dokázal to co jsem si zamanul.

Jak vypadal náš trip, koho jsme potkali, co jsme zažili a hlavně co jsem si z toho všeho vzal? Popíšu vám to 🙂

Nerozhodnost

Toho dne jsem spal dlouho. Dopoledne se hodně zakecal s kamarádem u kterého jsem spal a kolem 11 hodiny, kdy byla poslední možnost říct „jedeme“ nebo „zůstáváme“ jsem zaváhal. Má to ještě cenu?

Vymysleli jsem si trip z Prahy do Českého Krumlova. Není to daleko, na jednodenní výlet tak akorát. Já i Monča jsme chtěli něco zažít a tak jsme se nakonec rozhodli pro tuto možnost. Zvažovali jsme i větší dálky, bydlení na pár dní, ale nic z toho nesplňovalo náš časový plán (měl jsem asi 5 dní do začátku školy). A tak, protože jsem tam už dlouho nebyl, překecal jsem Monču, že se společně podíváme do Krumlova :).

Jsem moc rád, že mi to v těch 11 nakonec nedalo a i když jsem věděl, že nebudeme mít oběd a že se tím pádem moc nezdržíme ani v Krumlově, vyjeli jsme.

Hodina cesty MHD na zastávku U dálnice a odtud pár metrů na výpadovku na Brno, jak mi poradila předem kamarádka. Cedulka vytažena a s trochou studu konečně stopujeme!

Stopujem!

Mám nataženou ruku 2 minuty a už na mě z projíždějícího autobusu mává kamarádka, nejdřív mi vůbec nedochází o koho jde, až chvilku po tom co autobus projede. Ještě doteď nechápu tu skvělou náhodu co se tam přihodila, ahoj Vando!

Po 10 minutách nám zastavuje první člověk, mladý chlap co má v autě asi 100 stupňů a my se konečně můžeme pořádně vysaunovat. Sám má zkušenosti se stopováním. Je to jeden společný prvek, který měli všichni naši jezdci 😛 Všichni už někdy stopovali a proto rádi vezmou další stopaře, když mají tu možnost 🙂

Nemám žádný problém s mluvením o sobě, právě naopak 😛 . Takže při mnohých konverzacích se jeli stejné témata, kam stopujeme, proč, co studujeme, proč to studujeme (co chceme dál dělat) a od toho další a další navazující témata.

Týpek nás vyhazuje na dost dobrém místě, kde nám po 5 minutách zastavuje auto a my k němu utíkáme. „My se omlouváme, my tady jdeme jen do zahradnictví vedle silnice.“ Mysleli jsme, že zastavují aby nás nabrali. Zasmáli jsme se a šli si stoupnout zpátky.

Jako další nám zastavila opravdu zajímavá paní. Stála při založení Fotopátračky a časopisu FOTO & VIDEO. Skvěle jsme si popovídali. Studenti z VŠE u ní, v nějaké finanční firmě, dělají stáže a potom také pracují. Jakmile jsem se zmínil o nějakých svých zkušenostech z prodeje a zájmech o osobní rozvoj, tak mi nabídla ať se jí ozvu, že tam pro mě najde nějaké místo 😀

Monča neměla ten den moc povídací náladu, ale to vůůůbec nevadilo. Myslím si, že jsem bez problémů mluvil za dva.

Další paní, která nás vzala nás pozvala k sobě na chatu k vodě, kde je prý náádherně. Zrovna si tam jela odpočinout od města. Dokonce padly i nějaké myšlenky o neexistenci náhod a vyšším smyslu. Zajímavá paní. Neznala moc cestu a tak nás vyhodila na špatném místě, kde jsme nemohli 15 minut nic stopnout (protože tam skoro nic nejezdilo), takže jsme to museli risknout a postavit se na dálnici. Měli jsme opravdu špatné místo a ještě horší ceduli (Nacpat „České Budějovice“ na jednu A4 byl opravdu špatný nápad). Ale měli jsme velké štěstí, chlápek který kolem nás jel, si to po chvilce rozmyslel, otočil se a jel nás nabrat 🙂

Tento pán mluvil za všechny tři v autě dohromady, ale mě to vůbec nevadilo, jen jsem se usmíval a se zájmem poslouchal. Byl, ale úplně skvělý. Jel jen do Budějovic, ale rozhodl se, že nás vezme až do Krumlova. Volal někam a lhal o tom, že trčí v zácpě a že se tam objeví později, jen proto aby nás mohl zavést až tam :). Měli jsme to i s komentovaným průjezdem po Budějovicích. Prostě skvělý!

Po nějakých 3 hodinách jsme na místě!! Zvládli jsme to!

Kdybychom měli vlastní auto, cesta by nám trvala něco přes 2h 30minut. My tam byli za 3 h 30 minut 🙂

Po příjezdu jsem si uvědomil jednu hlavní věc. Cesta byla cíl. Bylo mi svým způsobem jedno že jsem v Krumlově, že jsme tam a co budeme dělat. To co jsem zažil bylo tak naplňující! Seděl jsem tam a cítil takový krásný pocit štěstí! Zní to možná divně, protože stopování pro vás třeba není nic extra. Byl to opravdu zajímavý, naplňující pocit toho, že jsem dosáhl toho co jsem si usmyslel.

I když jsem od 10 rána nejedl a blížila se 4 hodina odpolední, neměl jsem hlad, akorát čelist mě bolela z neustálého usmívání se a mluvení.

Další hodinku a něco jsme strávili chozením po Krumlově a obdivováním tamních uliček. Dali si skvělou palačinku a udělali super fotky.

Č. Krumlov

:)

 

IMG_20150913_175759

 

Po chvilce už nás to tam tak trošku nudilo, takže jsme se rozhodli jet zpátky o něco dřív, ať nemusíme stopovat za tmy. Tady nastal jeden z nejradostnějších momentů celého stopování. Po cca 15 minutách stopování nám zastavila paní, která jela až do prahy! 🙂

Naprosto skvělá ženská! Jela s dítětem, kterému byly tak 2 roky přibližně. Monča se o něj vzadu starala, hrála si s ním a já se zase vybavoval s paní. Cestou nám pouštěla a zpívala Nohavicu. Dokonce byla asi 7x na ozdravném pobytu Mořský Koník s VZP jako já, takže jsme si fajně sedli a celou cestu prokecali. Za 2h 30minut jsme byli v Praze. Naprostá paráda!

IMG_20150913_184221

IMG_20150913_184240

Co z toho?

Jednodenní trip, autem na hodinku do Krumlova a zpátky, člověk by si řekl že docela nuda, ale pro mě to bylo něco neskutečného. Co jsem z toho tedy měl?

Příběhy a radost ze sdílení.

Vy něco předáte tomu člověk a on zase obohatí něčím vás. Rád vyprávím a seznamuji se. Nedělá mi problém vyprávět takřka cizímu člověku o nějakých osobních záležitostech, protože vím že mu to něco dá a s velkou pravděpodobností už se nikdy stejně neuvidíme. I ten člověk se vám rád otevře, když jste k němu upřímní. Vznikne tam důvěra. Paní mě nechala sama v autě s prckem, klíčky v zapalování, když šla natankovat. Bral jsem to jako velký projev důvěry a potěšilo mě to 🙂

Lidé jsou dobří

Další zkušenost, která mi to potvrdila. Média jsou plná toho jak si lidé ubližují, co jeden druhému kde udělal, ale tohle je opravdu malá část lidí. Všichni lidi které jsme na své cestě potkali byli velmi milí a ochotní. Slýchávám to ve všech článcích o cestování, zvlášť tam zmiňují cesty do islámských států, kde jsou lidé neskutečně vstřícní a ochotní 🙂 Lidé jsou ve své vnitřní podstatě dobří, věřte v to, změňte své přesvědčení, důvěřujte více a budete potkávat jen ty nejlepší 🙂

Pozitivní myšlení

Stojíte 10 minut u silnice a vidíte všechny ty auta jak kolem vás projíždějí a i když by vás mohli vzít tak to neudělají. A vy stále musíte být v přesvědčení, že vám někdo zastaví. Prostě je to tak, je to jako trénink. Nezavrhnout to, nenadávat na ty lidi, že vám nezastavili, protože mají své důvody (večerní televizní noviny je každodenně plní všemi různými důvody) a hlavně to nevzdávat. Oni vám zastaví, představte si jak vám už zastavují, vyloženě si řekněte jakou značku auta, jaké pohlaví či vzhled řidiče. Nejenom, že je to zábava si to představovat do detailů, ale budete čumět až vám zastaví přesně to o co jste si řekli 😀

PS: doopravdy nikdy nenadávejte na ty co vám nezastaví.

Sebevědomí

Trénink seznamování. Dokážete se cizího člověka ptát na osobní otázky? Balancovat na hraně toho, že si připadáte jako kdyby jste se o něm chtěli dozvědět něco, aby jste to mohli zneužít (mohl by si to pomyslet) a toho, že chcete být přátelský a rozvést konverzaci. Umět se ptát a o to víc se umět sám otevřít 🙂 Skvělý trénink mluvení s cizími lidmi. Tohle se mi moc líbilo.

Baví mě mluvit s lidmi. Safra, vždyť já se tím živím! 😀 Dělám promotéra, ptám se lidí na otázky ohledně používání daného produktu, který chtějí, abych jim mohl nabídnout to co potřebují.

Radost ze seznamování

Radost na mě byla neskutečně znát. Úsměv jsem sundal až v Krumlově a taky až tam jsem pocítil všechny ty svaly které se napínali po celou cestu. Smál jsem se od ucha k uchu 3 hodiny bez přestávky.

Poznatky ze stopování

Teď jen v krátkosti, co určitě udělám a neudělám příště až budu stopovat

Značky

Narvat nápis „České Budějovice“ na jednu A4 byla vážně kravina. ČB by prý ideálně stačilo.

Úsměv

Tohle si myslím, že při stopování dělalo opravdu hodně. S Mončou jsme se při tom bavili, povídali jsme si a vtipkovali jsme. Umírali jsme tam občas smíchy. Nestáli jsme jako pecky, ale kecali jsme a smáli se. Díky tomu si myslím, že jsme taky nestáli déle jak 20minut u silnice 🙂

Žena

Sám bych ten trip taky zvládl, ale nechtělo se mi. Sdílená radost je větší radost. Možnost to s někým zažít mi dalo více než kdybych tam jel jen sám 🙂 Díky tomu, že jsem u sebe měl také hezkou ženu, tak auta zastavovala rychleji 🙂 Díky Moni!

Ok, trošku jsem se rozepsal. Trošku více.

Byl to pro mě velký zážitek a vzal jsem si z něj opravdu co se jen dalo 🙂

Cítil jsem a stále cítím tu neskutečnou úlevu, kdy jsem to konečně prožil a tu radost jakou jsem z toho měl 🙂

Těším se na příští prázdniny, chtěl bych stopovat k moři abych si mohl zkusit surfing. Těším se na seznamování v angličtině, poznávání cizích krajin a dostávání se do zajímavých situací, které prověří mé schopnosti 🙂

Jsem rád, že jste můj příspěvek dočetli až sem a budu ještě radši když mi napíšete nějakou vaši radu ke stopování či nějakou destinaci kam se dá snadno dostat a neměl bych propásnout její návštěvu.

Díky. Ahoj!

Krev mé krve

Dnes bych rád začal pro změnu takovým tím vcítěním se do situace. Sedím ve vlaku do Prahy za společnosti dobré kávy a jablečného zákusku a přemýšlím co se mi v poslední době stalo takového že bych o tom chtěl něco napsat. Něco co mě ovlivnilo, potěšilo nebo překvapilo natolik, že by o to stálo napsat pár řádků.

Něco mě napadá a čím víc o tom přemýšlím, tím víc vím, že o tom bude asi složité psát.

Následující písmenka se budou týkat mého bratra. Proč jsem se rozhodl psát o svém bratrovi? Čím mě on ovlivnil či potěšil natolik že by si zasluhoval nějaké ty písmenka v mém blogu 😛 ? Čti.

Nedávno odbilo mému bratrovi 18 let. Ale vraťme se na chvíli do minulosti…

Když se můj bratr narodil, bylo mi 5 let. Pojmenovali ho Martin. Mít bratra je zajímavá zkušenost a hodně vás to ovlivní. Dost často jsem jako malý bratra „hlídal“. Ne, že bych měl dost na práci uhlídat sám sebe a tak jsem se ještě navíc staral o něj. Když se tak koukám zpětně na to jak jsem to dělal, tak mě až překvapuje jak neskutečně hodně jsem se snažil o to ho „vychovat“. Já, 10letý Majk, jsem se snažil vychovávat svého 5letého bratra. První věc na kterou jsem jako malý přišel byl Čert. Tato mystická postava sloužila jako perfektní zastrašení při jakékoliv situaci kdy Martin dělal něco co já jsem nechtěl aby dělal. A s pokročilým věkem, kdy už mi na čerta neskočil jsem si samozřejmě našel další věci jako počítač, skate a vlastně cokoliv co já jsem „vlastnil“ a on né. Když na to tak zpětně nahlížím, byla to jedna z věcí a situací kvůli kterým jsme se nejvíce hádali a mlátili.

Rvačky

Bratrská rivalita je známá. Všichni, zvlášť ti co mají sourozence, ví jak se dokáží mezi sebou sourozenci pobít. Mě ale nedávno došlo, že nemám nikoho ze svého okolí koho bych neměl nějak nerad. Aneb, není zde nikdo ke komu bych choval nenávist, ale jestli je tady někdo na koho dokážu být opravdu hnusný a nepříjemný pak je to můj bratr. Když jsem si tohle na začátku roku uvědomil, tak mě to dost vzalo za srdce. Můj jediný bratr a já se k němu občas choval jak…

Nikdo na světě vás nezná tak dlouho a dobře jako váš sourozenec. Vyrůstali jsme vedle sebe, zažívali první starosti i radosti vedle sebe a proto je taky jasné že si dokážeme nejvíce ublížit, vím a máme nacvičené jak toho druhého vytočit do nepříčetnosti, ale zase na druhou stranu, víme také moc dobře co toho druhého baví a dělá mu radost.

Rozdíl

Já a můj bratr jsme jako nebe a dudy anebo si spíš občas doopravdy tak připadáme. Už jen vzhledem si jsme podobní tak maximálně výškou postavy. Vlasy, oči, zuby, postavu atd.. to vše máme naprosto rozdílné. Velmi často se lidé opravdu diví, když se dozví že my dva máme stejné rodiče. Ale na druhou stranu toho máme neskutečně mnoho společného, ještě aby ne když jsme spolu už 18 let :P, a rozumíme si v mnoha věcech.

A teď už asi k tomu podstatnému.

Tyhle prázdniny mi dali přemýšlet o nás dvou. Asi jsem nebyl úplně nejlepší bratr. Máme s bráchou rozdílnou povahu a to jsem jako menší prostě nedokázal pochopit, stále jsem se ho snažil násilím změnit a tlačit do něčeho co dělat nechce. Není to tak dávno co jsem do něj furt cpal nějaký srandy z osobního rozvoje .

Nechce se mi to tady rozmazávat, seš furt malej fakan kámo, ale zatraceně…Mám tě rád brácho. Vím, že se s tebou vždycky neskutečně nasměju, že na každé párty s tebou můžu počítat a že nejsi žádná myška co by seděla v koutě ale že prostě seš na stejné vlně co já a dokážeš se dobře bavit. Co víc, dokážeš být občas víc crazy jak já a to mě vždycky krásně hecuje k tomu se ještě více odvázat. Také vím, že za tebou můžu jít pro tvůj názor, radu a nebo jen vyslechnutí.

Rád pozoruji jak objevuješ sám sebe, to co tě baví a pomaloučku polehoučku se probíráš k tomu co chceš v životě dělat.

Bavím se nyní nad vzpomínkou, jak jsem usilovně hledal nějakého „nejlepšího“ kamaráda. Někoho s tím NEJ. A já ho měl vždycky přímo před nosem. Člověka plného energie a elánu do života s kterým nyní tak rád sdílím společného chvíle.

Mít bratra jako ty je moc fajn. Jsem rád, že tě v životě mám.

Soustředění

Už je určitě pár týdnů co mě pronásleduje myšlenka na toto téma. Téma které se pojí s meditací a mou zkušeností s ní. Nejspíš většina čtenářů teď zavřela můj blog a už ho nikdy neotevře. Meditace je totiž pro některé velmi sprosté slovo, které v sobě obsahuje hned nějakou víru, duchovno, bohy a s tím samozřejmě i modlení, sekty a bomby. Já se v tomhle už jen směji a jsem rád za vás, kteří zůstali, protože tenhle příspěvek v sobě bude mít tolik duchovna asi tak jako ranní čištění zubů.

Nepamatuji si přesně z jakého důvodu jsem začal cvičit meditaci. Nejspíš jen ze zajímavosti. Touha zjistit co je na tom tak skvělého a báječného, že to potkávám na každém rohu knihy o osobním rozvoji nebo ve videích na YT. Možná taky mladistvá zvědavost po slovíčku „osvícení“ které s tím je tak často spojováno. Za poslední rok a něco jsem byl osvícen tak akorát ranním sluncem, ale naučil mě to zajímavějším věcem. A musím říct, že až nyní si pořádně uvědomuji proč to dělám a co mi to dává. Rád bych si to dal dohromady a zesumarizoval si díky následujícím řádkům svůj názor.

Začátky

Pamatujete si na svůj první pád na kole? Na to, jak vám nešlo si udržet rovnováhu. Na to jak, když vám něco nešlo tak jste na sebe byli nazlobení? Vždyť je to jen o udržení pozornosti na dech, co na tom může být tak zatraceně těžkého že to nedokážu dělat 10 minut? Takové myšlenky mě napadali prvních pár dní, kdy jsem po přečtení pár chytrých rad na internetu se dal do ranní meditace, usedl jsem a snažil se za všechno na světě udržet pozornost na tom dechu. Občas to bylo lehké, v té hlavě nic nebylo a tak to šlo krásně, ale občas byly dny kdy mě pořád něco napadalo, vyrušovalo a nedalo mi chvilku klidu.

Proč jsem nepřestal a naučil se meditovat? Přestal jsem se snažit. Snaha o to dosáhnout prázdné vyčištěné hlavy mě tížila neskutečnou dobu. A s tím se pojí:

O co vůbec v meditaci jde?

Potkáte se s bohem? Ne.

Dosáhnete osvícení a během týdne meditací se proměníte v čistou energii? Velmi nepravděpodobně.

Zpotíte se? Ne.

Musíte přitom vyvíjet nějakou sílu? Ne.

Bude vás to stát hodiny času a trénování? Ne.

Zatraceně, tak proč to někdo dělá?

Ok, jde o to, že si na 10 minut denně sednete na židli a dýcháte. Přepnete z vnějšího vnímání světa na to vnitřní a zkoumáte co tam najdete.

Jak často se denně věnujete sami sobě? Jak často posloucháte své nápady a myšlenky, které jsou ukryté pod tím každodenním nánosem vnímání světa kolem?

Teď už k tomu hlavnímu co bych tady chtěl předat, mám pocit, že bych o tom totiž dokázal psát hodiny.

Headspace – aplikace, která mě naučila meditovat. Pan Andy Puddicombe(Wiki, TEDx), který má neskutečně sympatický hlas, vás provází každý den vašimi 10 minutami ticha. Postupně vás učí dýchat, vnímat myšlenky, pozorovat sebe, empatii a tak dále. Tento člověk má za sebou buddhistické učení od mnichů po celé Asii. A i když po této větě vás zase může zastrašit ta spojitost s bohem, tak se nebojte, mám za sebou více jak 3 měsíce meditací a nebyla tam o něm ani zmínka.

Přijde mi vtipné, když teď vzpomínám na své myšlenky z minulého roku, jak jsem očekával od meditací neskutečně nadlidské zázraky. A když jsem po nějakém čase procitnul, tak jsem zjístil, že nic. Neděláte nic. A zároveň vám to dá tak neskutečně hodně. A tady už se dostáváme do té části, která mě honila poslední týdny.

Co mi meditace přinesla do života?

Život je velké slovo, ale když si to rozeberete tak se nejedná o nic jiného než o usínání a vstávání do nového dne. Každý den je to co tvoří váš život. A tak jsem začal upgradovat každý den maličkostmi, které ho vylepší a udělání nejlepším dnem týdne, měsíce, roku… Ráno cvičím. Jde při tom nejvíce cítit ten ranní neklid, který máte v hlavě když vstanete. Znáte to? Ráno vstanete z postele, čistíte si zuby a máte hlavu na prasknutí.

Co si udělám na snídani?

V kolik musím vyrazit do školy/práce?

Co chci dneska stihnout?

S kým půjdu večer na pivo?

A to se pojí s velkým plus, které mi meditace dává každý den. Čistý start. Jakmile si ráno sednete a uklidníte svou mysl tím, že se po 10 minut soustředíte na svůj dech tak neskutečně nastartujete svůj den. Cvičí se mi pak o hodně lépe a vůbec celý den je takový…Probuzenější.

Když už zde píšu o tom probuzení, je zajímavé jak začnete vnímat ten dvojitý svět. Zvlášť po probuzení z meditace. Jak jste najednou „jinde“. Naučíte se tyto 2 světy vnímat a věnovat jim svou pozornost. To jak na vás venku mluví lidi a to, co to s vámi vevnitř dělá.

Vnímání sama sebe.

Určitě znáte to magické slovo intuice. Nepolapitelný pocit, který vás varuje či vám dá signál k nějaké akci. Občas máte pocit, že to cítíte, ale pořádně si to uvědomíte až se to něco stane a vy si nadáváte, že jste se neposlechli. Díky tomu, že každý den věnujete 10 minut poslouchání sama sebe, dokážete potom tyto pocity o hodně lépe vnímat.

Soustředění

Konečně to hlavní téma. Tím, že záměrně budete 10 minut sedávat každý den a soustředit se na svůj dech tak si tuto dovednost neskutečně vycvičíte a bude se vám o hodně (tím myslím HODNĚ) lépe učit a poslouchat ostatní. Se soustředěním se také hodně pojí vnímání přítomnosti.

Tady a teď

Neustále o tom mluvíme, dáváme to na plakáty, hipster trička a do hustokrutých citátů, ale kdo je z nás doopravdy přítomný? Když srovnám své vnímání přítomnosti před meditací a po meditací, je to jako kdybych se vynořil z vody. Jako kdybych se probudil a najednou vnímal. Děje se toho kolem nás neskutečně hodně, nauč se to vnímat a pozorovat.

Uf, dokázal bych o tom mluvit hodiny. Tenhle malý návyk udělal v mém životě tak hodně! Je to jeden z těch návyků, které i když se probudím po propařené noci tak stejně zasednu, dám sluchátka do uší a dýchám, protože pak cítím ten neskutečný rozdíl ve své hlavě. Ten odpočinek.

Občas jsou (a už jsem si zvykl) ty rána opravdu těžké, myšlenek je hodně, bolí vás zub, nebo jen prostě máte opravdu špatnou náladu, ale základ je prostě nezasednou se záměrem něco změnit, něčeho dosáhnout, ale jen si ty pocity plně uvědomit, procítit je a pustit.

Je to jen 10 minut a dává to tak neskutečně moc.

Děkuji za přečtení.

Děkuji, že jsem si to mohl dát dohromady.

Nic nedělání

Následujícími pár řádky se s vámi podělím o můj „krátký“ pobyt v Praze ze kterého zrovna mířím vlakem domů.

Po krátkém pobytu doma, uklizení věcí ze stěhování kolejí zpátky domů, dodělání vše z mého úkolníčku s názvem „Karviná“, vytvoření myšlenkových map, které jsem odkládal, jsem nějak nabyl pocitu, že nevím co v Karviné dál a neskutečně mě to táhlo do Prahy. Tak jsem dal na intuici a bez většího plánu jsem se rozjel za přáteli, zkusit si najít nějakou brigádu, zábavu nebo se tam prostě posadit někam do parku a číst si.

Když po více jak 2 týdnech odjíždím s, už klasicky, velkolepými zážitky, uvědomuji si pár věcí s kterými bych se zde chtěl podělit.

 

Umění nic nedělání.

Občas je to velký problém, občas neskutečně lehká záležitost, pro mě v těch dnech, ale docela slušná zkouška. Zvládnout nic nedělat.

Nebyl to kdovíjaký extrém, nesedím ve vězení, ale nic nedělání v podobě nikdy nekončící párty a dny bez daného harmonogramu věcí, které bych chtěl zvládnout pro mě, po dlouhé době, byla docela zajímavá zkušenost. Mezi jeden z mých návyků patří každovečerní vytyčení programu na další den. Sepíšu si úkoly, které chci udělat a při nejlepším jim přiřadím i čas ve který se na ně budu soustředit. Jdu spát s tím, že vím co jsem stihl a že vím co budu dělat dál. Kam se budu posouvat a čím smysluplným naplním další den. Ale to se tento týden nestalo. Byl jsem rád, že jdu spát v „normální“ dobu a nějak jsem v daném opojení neměl ani pomyšlení na nějaké plánování. Vstával jsem kolem 10. čímž také většinou padlo moje ranní cvičení. Postupem dní a zábavy jsem se akorát čím dál více bičoval za to jak nic nedělám, že nemám daný směr a že se jen tak bavím. Byl jsem z toho akorát tak naštvaný a protivný. Co mě vysvobodilo?

Jeden den mi volal můj skvělý táta. Vyprávěl mi o dobrém jídle v Indické restauraci a jak jsme se začali bavit o tom co dělám, prohodil někde mezi řečí myšlenku, která mě osvobodila a díky které jsem se dokázal zase uvolnit a bavit se. Nepamatuji si přesná slova, avšak to bylo o tom jak občas je zapotřebí ocenit nejenom jídlo, pití, lidi, ale také daný moment. Jak svým způsobem, jedna z věcí proč jsem hlavně TADY je abych dokázal být v tomhle čase na tomhle místě a mít z toho radost.

Než abych „trápil“ sebe i kamarády okolo, hodil jsem starosti za hlavu a zase si užil na chvíli to že jsem. Užil jsem si pěnu na pivu a i ten hakys po něm.

Už mi není 18. Tohle týdenní chlastání a nic nedělání už není nic pro mě, ale bylo zajímavé to pozorovat, zvlášť zpětně. Jak jsem se změnil, jak opravdu rád plánuji svůj den a to co mě v něm čeká. Jak nerad mrhám svým časem. Opravdu ze srdce jsem si užil ten čas, ale příště už to chce větší plán.

Ale abych úplně nekecal, přece jenom jsem v té Praze něco málo udělal.

Brigáda

Trošku jsem si zapracoval. Dostal jsem možnost dělat merchandising na Elektro produkty na prodejnách Datart a ElektroWorld. Docela slušné peníze a mohl jsem si počíst v MHD. A ano, pokud si pamatujete ty neskutečně vysoké teploty z minulých dnů, tak v těch já seděl v dálkovém autobuse do Čestlic v košili s dlouhým rukávem.

Zábava

Koupil jsem si UKULELE!

Při cestování po Praze jsem viděl plakát na ukulele festival, který se konal minulý víkend. Cena lístků pro mě, bratra a tátu vyšla na docela slušnou částku (1200,-) a mě hned napadlo, že za tyhle peníze bych mohl mít hned celý ukulele.

www.Aukro.cz – strunné nástroje – ukulele – Super ukulele za 800,- kup teď s pouzdrem, poutkem a nové stojí 1400,- – Píšu prodejci a po dohodě se s ním se ještě ten den scházím na Karlově náměstí a kupuji to celé za 600,-

Prodejce byl naprosto skvělý týpek, který mě hned naučil pár tríčků a pozval na Karlštejn na koncert těchto dvou, naprosto skvělých ukulelelelistek

 

 

Francouzština

Na začátku měsíce, při sezení v lese mě napadlo, že bych se moc rád naučil francouzsky a že by to mohla být pro mě další výzva. Když jsem se odpoledne rozhodl, že si na další den pojedu koupit učebnici pro samouky, rozhodně mě nenapadlo, že ten samý večer potkám v Crossu holčinu která mi přesně ty učebnice půjčí. Díky Betty! (náhoda, prý)

Desky Maggie a Marge

Když se projížděl zaprášené kouty Wunderlistu, tak jsem narazil na další „must have“ věc v podobě setu dvou desek Maggie a Marge. Jedna longboard a jedna na shortboard. Samozřejmě jsem toužil po Maggie a tak mě napadlo, že bych mohl Marge prodat a mít Maggie za super cenu. Bum, už to mám doma 🙂

Cesta Pravého Muže – David Deida

Díky brigády a velkého cestování jsem skoro za týden dal znovu celou tuto knihu. Naplnila mě neskutečně dobrým pocitem ze života. Měl jsem radost z každé kapitoly, nedokázal jsem se na zastávkách odtrhnout od textu. Těším se až si přečtu další knihy od tohoto autora :).

A další!

WTFBarefoot boty za 790,-

Přemýšlel jsem, že by se mi v nich lépe běhalo, vyzkoušel jsem a zjistil, že ne. Necítil bych povrch, necítil bych zem po které běžím a to je jeden z důvodů proč to dělám, takže…

Ale přemýšlím jak si je sám vyrobit(kdyby jste někdo měli nápad, ozvěte se) a vyměním je za žabky(strašný to vynález, dře to, klape to, proč lidí nechodí bos?).

 

SMITE

OMG! Občas si zahraji jen tak s Blockou(on), bráchou a dalšími, ale tohle byl jiný šálek. 4 lidi v místnosti + další na telefonu a drtili jsme vše. Později taky neohrožená trojka – já, Bloncka a brácha, rozbrečeli jsme nejspíš mnoho lidí po světe u obrazovek. Tomu říkám správný teambuilding! 😀 Skvěle jsme si zahráli!

 

Můj krátký pobyt byl neskutečný! Zažil jsem mnoho a bavil se ještě víc. Těším se až se pořádně naučím Let It Be na ukulele, které teď cvičím a taky na to, až se naučím správně všechny hlásky ve francouzštině.

Mířím domů, pobalím věci a v úterý letíme do Řecka. Těším se na ranní běhání po pláži!

No není ten život prostě nádherný? A to jsem si myslel, že jsem nic nedělal!

Enjoy life!

 

Hledání vize

Je to tady, další cesta vlakem, další možnost si v klidu sednout ke klávesnici za zvuku vlaku, uklidňujícího, rytmického klapání. Rád bych na svůj blog dnes napsal pár písmenek o svém zážitku z minulého týdne, který běžel s myšlenkou mého pokračování hledání vize.

Pokud jste čtenáři mých písmenek už delší dobu, tak 2 příspěvky zpátky jsem psal o svém neúspěchu, jak jsme se k němu postavil a mé výhledy do budoucnosti. Už tam, jsem se zmínil o „semináři“ kariérního centra ČVUT s názvem Hledání Vize. V té době jsem ho nebral v potaz. Byl to pro mě výlet za 4500,- který podle mě šel uskutečnit na vlastní pěst a levněji. A tak jsem také udělal. O čemž byl můj minulý příspěvek. Tento příspěvek chci věnovat tomu dražšímu výletu, který nakonec byl k nezaplacení. Který mi dal mnohem víc než bych si kde a kdy za 4 500,- dokázal koupit. Sedím tedy na cestě domů s chutí se alespoň myšlenkami vrátit do minulého týdne, sumarizovat, oživit si, podělit se a třeba i vás inspirovat pro podobnou cestu.

Minulý týden jsem strávil na překrásném místě za Prahou s kouzelným názvem Lorien, kde jsem s pomocí dalších lidí prožil přechodový rituál do další části života. Byl to neskutečně plodný týden mého života. Byl to zážitek, který si sebou budu táhnout ještě dlouhou dobu. A znovu se zde setkávám, ještě silněji než kdy předtím, s problémem, že nedokážu přenést své pocity ze zážitku naplno přes písmenka k vám. Akci zkusím popsat, zkusím napsat i něco hlubšího co mi to dalo a ze srdce rád se s vámi podělím o více někde u čaje či na procházce 😛 .

Už i samotný příběh o tom jak jsem se na toto místo dostal, o tom jak mi už v dubnu na přednášce říkala Eliška, že pokud chci překročit svou komfortní zónu tak jsem ten pravý pro tento výlet, o tom jak jsme si psali už před mým vlastním výletem do přírody a já stále trval na tom že nechci a hlavně to konečné rozhodnutí, které padlo chvilku po mém příjezdu, kdy jsem si uvědomil, že se má cesta hledání vize ještě nedobrala konce bych dokázal popisovat dlouhou dobu, takže to dělat nebudu 😛 .

Radši zkusím v krátkosti popsat o čem to bylo a co jsem prožil.

Jsem zpětně velmi rád za to, že jsem sám absolvoval svou návštěvu lesa a s tím spojené uspořádání a očistu myšlenek. Na tento pobyt jsem tedy nejel něco extra řešit a neměl jsem ani velká očekávání, že zde něco velkého vyřeším. Jel jsem poznávat, zažívat a vyzkoušet se. A toho jsem si tam užil požehnaně. Sešla se tam opravdu silná parta lidí, kteří mě společně s průvodci touto akcí velmi ovlivňovali. Ovlivňovali zní jako špatné slovo, myslím ho zde spíše jako velkou inspiraci a posunutí myšlení na jinou úroveň 🙂 . Několikrát za den jsme sedávali do kruhu, bubnovali a sdíleli zážitky z daných akcí, což mě hodně bavilo a naplňovalo.

Prošel jsem si velkou zkušeností s názvem Potní Chýše, což je takov přírodní sauna. Když jsem slyšel, že tam něco takového bude a že je to něco náročného, tak jsem se nějak extra nezalekl, mám za sebou hodně návštěv sauny a nárazové vysoké teploty si užívám a nedělají mi problém. Tohle byl ale jiný šálek kávy. Jestli jsem se někdy doopravdy vypotil tak to bylo zde. Byl to velký obřad, kdy se v ohni dlouho nahřívají kameny a potom se ve čtyřech kolech po sedmi kamenech nosí do kopule z dřevěné konstrukce obalené tlustou vrstvou silných dek. Kameny se vloží do díry uprostřed, zavře se a vy v naprosté (doslova) tmě sedíte na zemi (v kraťasech) a potíte se. V první potní chýši jsem měl pocit že umírám, ze třetí jsem vyšel jako nový člověk. Opravdu silný zážitek.

Půst, který jsem zde zažil byl jiný než byla moje zkušenost z předchozího víkendu. Byl delší a o to intenzivnější. Co mi dělalo opravdu velký problém, bylo koukání na naše průvodce, kteří půst nedrželi, jak jí a jídlo si vychutnávají. Občas mám pocit, že v některých situacích mám velký dar empatie a při této zkušenosti jsem za něj zaplakal. Měl jsem velký hlad a taky neustálou potřebu si na něj stěžovat, což mě taky překvapilo. Jakmile jsem neměl splněnou tuto základní potřebu, vytratila se mi dobrá nálada a byl jsem nějaký protiva. To se ale dost změnilo v lese, když jsem se uklidnil, zastavil a tak nějak ponořil do sebe tak jsem tu radost zpátky našel a ještě silnější než předtím, i toho protiva se vytratil a změnil se v klid.

V lese jsem si také s ostatními zkusil (dobrovolně) další krok z komfortní zóny a to nepít. Byl to také velmi zajímavý zážitek, pozorovat jak se tělo chová když nedostává vodu, neměl jsem nějakou šílenou žízeň, láhev jsem měl celou dobu vedle sebe, ale spíš jsem cítil jak přestává fungovat. Cítil jsem, jak jsem unavený, malátný a nechce se mi nic dělat. Hlavně přemýšlení se hodně zpomalilo a to jsem později už nechtěl. Někteří vydrželi nepít oba dny v přírodě, já jen 36 hodin. Jsem rád, že jsem tak udělal, protože jsem si tam v tom klidu mohl vyzkoušet a procítit to, jak po delší době tělo vodu dostane. Tělo se rozzářilo, dostalo neskutečnou energii a napadali mě skvělé věci :). Zbytek pobytu v lese se pro mě stal tedy o to radostnějším.

Velká deprivace těla, velký hlad a možnost procítění žízně a znovu zvlažení systému mě dovedlo k velké radostí z jídla a pití. V Lorienu nám vařil člověk jménem Láma, usměvavý, velmi sympatický a hlavně neskutečně dobrý, vegetariánský kuchař. Jeho mistrovství mi na tom místě dělalo největší radost. Těšili jsme se na jednotlivá jídla a nemohli si přestat přidávat. Moje chuťové buňky poznali nový rozměr slova výborné. Tento člověk mě takto naučil velké vděčnosti za jídlo, aniž by to byl jeho záměr. Vděčnosti, kterou jsem si předtím uvědomoval, každý je přeci vděčný za jídlo, každý si uvědomujeme a jsme rádi, že jíme. Ve mě se ale něco změnilo. Změnila se ta pozornost, kterou jsem věnoval tomu když jím nebo piji. Nedá se to slovy popsat, jsem moc rád že jsem to našel, budu tento pocit střežit co jen budu moct 🙂

Náhody neexistují

Tato myšlenka se často objevuje v mých statusech, na mém blogu a v mém životě je také velmi silně zakořeněna. Na náhody prostě nevěřím. Nevěřím, že jsem dopsal deník přesně před mým prvním hledáním vize jen náhodou, stejně tak nevěřím že když jsme nechali dokořán otevřené dveře od auta 4 hodiny na sídlišti přes samoobsluhou s krosnou plnou věcí a taškou s notebookem, mobilem a peněženkou a nic se neztratilo, že to také prostě není náhoda. Věřte si na boha, velkého ducha, pojmenujte si to jak chcete nebo jen prostě buďte pozorní a noste tuto myšlenku. Hledejte spojitosti a ptejte se „proč?“.

Píšu o tom, protože tento pobyt pro mě, v tomto ohledu, byl velmi silným zážitkem, který mi dal v tomto za pravdu. V tento týden jsem potkal lidi, kteří této myšlence věnovali, velkou pozornost. Společně jsme usedávali do kolečka a smáli se tomu jak nás to zde přivedlo, jak nám někdo z nenadání napsal myšlenku z článku, který nás velmi ovlivnil a zavibroval na tu správnou notu k rozhodnutí se pro příjezd. To stejné platí i o místě v lese, které jsme si vybrali. Každý šel a jedno dopoledne hledal své místo, já jsem o tom psal ve svém minulém příspěvku a i nyní to pro mě byla zajímavá cesta, která mi přinesla možnost si zase vyzkoušet, že když posloucháte srdce a ne mozek, tak vás to zavede na opravdu zajímavé místo. Na místo, kde náhody neexistují 🙂 .

Na tomto místě, kde jsme byli bez technologií, jídla, pití a dalších rozptylování, pro nás bylo „snadné“ sledovat tyto zázraky a rozhodně jsme měli i dost času na to ptát se na otázku „proč?“. Citlivěji jsme naslouchali a je zajímavé si to uvědomovat i zde, zpátky v civilizaci. Rád bych si tuto pozornost udržel. Byl stále tady, sledoval co se okolo děje a dokázal rozpoznat ty spojitosti mezi tím 🙂 .

Spálil jsem si záda, skoro si usekl nohu, naučil se záměru a přítomnosti při sekání dřeva, zkusil si naprostou vyčerpanost, mohl zažít velmi silné spojení v kruhu lidí, které jsem před chvíli poznal, měl jsem tu možnost a čas vymyslet a vložit 400 přání, snů a cílů do pytlíčků a hlavně…hlavně jsem poznal další kus sám sebe.

Byl to velmi silný týden plný zážitků, velkého dobrodružství a přátelství. Dalo mi to víc než kdejaký tábor, festival, dovolená nebo sezení u počítače doma (obzvlášť 😛 ). Kdo přemýšlí a láká ho zažít stejné dobrodružství s prvky překročení vlastního komfortu, rád mu povím více. Kdo se nechce nechat ovlivňovat nějakým Majkem a chce se hned dát do akce tak ZDE je odkaz na další srpnovou výpravu za hledáním vize pro nestudenty.

Hau!

Dobrodružství s myšlenkou hledání vize

Ach, jak já miluji svůj nápad s blogem. Je skvělé že si můžu další vlakovou cestu do Prahy zkrátit vzpomínkami a ťukáním do klávesnice se skvělou kávou a jablečným zákuskem :). Moc rád se v příštích řádcích podělím o skvělé zážitky, které jsem mohl prožít v lese na své cestě.

Byl jsem neústupný. Máma kroutila hlavou nad předpovědí počasí, kde hlásily dlouhé deště a nízké teploty. Majk chtěl ale do lesa, nemohl už vydržet sedět celé dny u počítače a nevědět co se sebou, chtěl něco zažít, chtěl se jít poznat.

A tak jsem s menší přípravou, lehkým vybavením a velkým odhodláním vyrazil v pátek dopoledne na Čeladnou. Mé odhodlání bylo tak veliké a měl jsem takovou radost, že jsem celou cestu vlakem prospal. Rozhodl jsem se totiž před svým výletem do přírody navštívit svého velkého kamaráda Víťu a promluvit si s ním o mém výletě, o tom co se mi stalo, mé důvody a inspirace a hlavně myšlenky s kterými jdu do lesa. Chtěl jsem kouče, chlapa který bude přemýšlet jinak, dá mi vnější pohled na věc a nějaké zkušenosti či nápady sebou. Vše se mi vyplnilo a náš hodinový rozhovor byl velmi plodný, zajímavý a očividně také pro mě dost vyčerpávající, když jsem pak celou hodinu ve vlaku prospal.

Když jsem dojel na místo (Z Čeladné jsem se projel autobusem až k hájence) tak jsem zjistil, že jsem mezi dvěma kopci. Upřímně jsem mapu moc nezkoumal a konkrétně jsem si žádné místo nevybral. Na místě jsem si teda nabral vodu s nejbližší studánky a začalo mé hledání místa.

Hledání místa pro vaši vizi, je velmi zajímavá věc. Řeknou vám: „Jdi podle srdce“ a „Ptej se svého srdce a ono ti řekne“. Zní to trošku vtipně a hlavně velmi ezotericky. Jak mám poznat, že je toto moje místo? Racionálně mi bylo jasné, že potřebuji vodu, klid a bezpečí. Ale netušil jsem jak mi to mé srdce řekne…

Ve zkratce: Nachodil jsem 4 hodiny. Chodil jsem po loukách,chodil jsem nahoru, dolů, doleva a doprava. Když se objevilo rozcestí, zkoušel jsem jednotlivé cesty a vždy, když se mi místo trošku líbilo, tak jsem se prostě zastavil, zavřel oči a zeptal se jestli je tady mé místo. Občas bylo ticho, občas vyskočilo velké ne a občas jsem si fakt nebyl jistý, tak jsem šel prostě dál. Po 4 hodinách jsem to našel. Zase se zde setkávám s tím, že nejsem schopen vyjádřit pocit přes písmenka, ale bylo to něco neskutečného. Když jsem dorazil na místo, rozzářil jsem se. Každá má buňka v těle cítila, že toto je moje místo. Nemusel jsem se ptát, nemusel jsem zkoumat. Věděl jsem to hned. Abych byl upřímný, tak jsem v tu chvíli velkého úžasu taky trošku znejistěl a zkusil trošku popojít, jestli náhodou tam za tím stromem není to místo lepší, když jsem se ale vrátil, to místo ve mě vyvolalo stejnou radost a nadšení jako předtím. Neváhal jsem a rozložil stan :).

V to odpoledne jsem objevil první zajímavý prvek tohoto pobytu. „Kolik je hodin?“

Byl jsem v jehličnatém lese, na oblohu jsem viděl málo a pozici slunce jsem občas jen odhadoval. Za ty 3 dny bylo opravdu zajímavé pozorovat, co se mnou dělá nevědomost o čase. Kdy nevím, že je 5 večer a do času spánku je ještě daleko. Kdy nevím, že je 12 a je čas oběda a já bych měl jíst. Nemám naprostou páru o tom kolik je hodin a co normálně v tento čas doma dělám. Ze začátku to bylo skličující, potom to bylo osvobozující. Mohl jsem jít spát a vstávat kdykoliv se mi zachtělo 😛 A hlavně jsem se necítil špatně nebo dobře podle toho kolik jsem toho naspal. To jak jsem se vyspal neurčoval čas.

První odpoledne jsem strávil venku, v suchu rozložený na dece. Po chvilce meditace jsem sebou plácl a na nějaký čas usnul. Netuším na jak dlouho. Zbytek večera jsem strávil přemítáním o minulosti a přemýšlením o daném prostoru.

Zajímavé na vašem místě vize je, že je Vaše!

S tím srdcem nekecali. Já jsem na toto místo měl dojít, tohle bylo místo přesně pro mě, v tento daný čas. Zkusím to trošku rozvést. Je zajímavé jak se na vaší cestě, při dobré pozornosti, dějí věci, které vám připomínají jiné věci. Náhody neexistují a vše je na vaší cestě takové jaké má být. Může to znít jakkoliv paranormálně, ezotericky a divně, ale ten zážitek mluví za vše. Vše je tam přesně na takovém místě a v takové podobě jaké jsem to potřeboval. Nechce se mi zabíhat moc do podrobností, bylo to moje místo a vám by moje místo nejspíš vůbec nic neřeklo. Pro mě to byl ale třídenní obraz.

Co se dá 3 dny dělat na jednom místě v kruhu 20 metrů, v lese? Nic… a to je ta nádhera.

Velké nic je další nádhera, kterou jsem tam poznal. Po tom co jsem si první odpoledne zapřemýšlel a zesumarizoval věci ze své budoucnosti, po tom co mi při prvním poledni dalšího dne došli témata na přemýšlení, vybalilo se prázdno a já mohl jen být. Je to další nepopsatelný stav, který jsem tam mohl zažít. Kdy už nemám co dělat, už nemám nad čím přemýšlet, takže už jen budu tady, budu dýchat, dívat se a poslouchat. Celý les se totiž neustále pohybuje a dýchá s vámi. Ptáci zpívají, vítr fouká, kapky deště padají. A myslím si, že zde, na tomto místě jsem poprvé poznal klid.

Vše nebylo naprosto dokonalé a perfektní jako se může zdát.

Déšť

Toto počasí jsem čekal, ale přál si aby nepřišlo. Toto počasí jsem čekal, ale nebyl jsem na něj dostatečně připraven. Celou sobotu, můj hlavní den, pršelo. Takový ten dlouhotrvající, nikdy nepřestávající déšť. Začalo pršet v noci, naštěstí jsem si přehodil ještě pláštěnku přes svůj skomírající stan pro děti a v noci pak radši vše odtáhl od krajů a stáhl se doprostřed… Nestačilo, že stan se pomaličku promáčel, také flaška s vodou mi ve stanu vytekla. To vše mělo za důsledek, že na další noc jsem spal ve vlhku, zimě a s navlhlým koncem spacáku(u nohou). Déšť pro mě byl nejtěžší zkouškou. V sobotu ráno, kdy jsem si myslel, že jsem spal tak 10 hodin, jsem, i když pršelo, nechtěl zůstávat ve stanu (nepřijel jsem tam abych se mohl prospat ve stanu) a tak jsem se pořádně oblékl, venku si sedl na karimatku a udělal si takový menší privátní stan z pláštěnky.

Na závěr musím ale říct, že ten déšť k tomu patřil. Byl jedním z hlavním prvků tohoto pobytu :). Bez něj by to nebylo ono a nedostal bych toho pro co jsem přišel.

Nevrlost

Zajímavá nálada se mi dostala ke konci soboty, kdy už jsem nějak nabyl myšlenky, že jsem dostal vše. Že už si nejsem jist proč na tomto místě sedím a jestli bych se prostě neměl zvednout a odejít. Zvláštně to se mnou bojovalo, neměl jsem totiž ten pocit, že bych měl odejít, stejně jako jsem byl nevrlý z toho,že už nevím proč zůstávat. Nechtěl jsem odejít, nevěděl jsem co tam na tom místě ještě nevidím, co tam mám vidět a prostě nevidím. Byl jsem z toho nevrlý a zvláštně naštvaný. To uvědomění a následné přijmutí a rozpuštění bylo povznášející 🙂

Hlad

Jak jsem psal v minulém příspěvku, na místě jsem držel půst. Mělo to hned několik důsledků. Nemusel jsem se starat o to kdy jíst a co jíst. Skvělá věc, jinak bych celý čas zabil tím, že bych přemýšlel kdy se najím, co si dám, jak to bude chutnat, kolik toho sním, kolik toho mám, jak dlouho s tím vyžiji atd. NIC! Byl klid. S tím se pojí i to, že když jsem na kolejích tak mám neustálou potřebu něco jíst, cokoliv. Zde jsem se toho taky zbavil, bylo to skvělý 🙂 A jako poslední zde zmíním myšlení. Myšlenky jsou čistší a řekl bych více „čitelnější“ s prázdným žaludkem než s naplněným.

Tyto 3 dny byly opravdu neskutečně zajímavé a posunující. Ten čas klidu na přemýšlení je k nezaplacení a je velice zajímavé pozorovat co to s vámi dělá, viz má nevrlost a kam vás vaše myšlenky zavedou. Vybírání místa byl pro mě také velkým zážitkem, byl to takový malý test intuice, jak jinak zjistíte že ji máte a jak jí cítíte? A v neposlední řadě bych zmínil ten klid. Ten klid jsem opravdu nejvíce pocítil až na cestě domů, kdy jsem vkročil zpátky do města a domů. Vše bylo najednou tak rychlé, tak zbrklé a nevrlé, že jsem z toho byl v prvních chvílích dost špatný a zamlklý. Těch cca 16 hodin na jednom místě, jen s dýcháním a bytím mě tak neskutečně příjemně uklidnil, že se mi vůbec nechtělo vracet do toho hlučného systému plného multitaskingu. Sotva co jsem vešel do města jsem si říkal, že jsem v tom lese měl zůstat o něco déle. Bylo taky zajímavé pozorovat sám sebe, jak se vracím do starých kolejí. Jak jsem si všímal toho, že dělám více věcí najednou. Myslím na více věcí najednou. Šel jsem odnést sklenici do kuchyně a mezitím jsem přepnul písničku, uklidil tričko a zašel si na záchod. Když jsem psal mail na počítači, tak jsem si přitom psal na FB, sledoval youtube a ještě pil kávu. Šílenost!

V neděli, před odchodem zpátky do Čeladné, jsem si tak nějak uvědomil a pocítil, že „toto není konec“. Nemyslím tím konec jako konec konců, ale spíš jako konec mé cesty hledání vize. Ne, že bych v tom lese nedostal to co jsem potřeboval a co jsem tam měl dostat, ale tak nějak to ještě nebylo všechno. Cítil jsem, že chci ještě, chci déle a hlavně chci znovu.

Jedu nyní do Prahy, odkud zítra vyjíždím na už opravdické Hledání Vize. To, o kterém jsem si myslel, že je vlastně to stejné, akorát ve více lidech, to, které jsem dost podcenil. To od Kariérního Centra ČVUT. Nyní vím víc a jsem znovu na cestě.

Mé druhé hledání vize. Jedu znovu hledat svou vizi, proč?

Díky vyprávění Víťovi před svou první cestou mi došla ta hlavní myšlenka mé první cesty, která totiž byla tím mým vysněným překročením komfortní zóny a hlavně velkou pomyslnou čarou za tím vším co se za poslední měsíce stalo. Nyní, když už toto mám za sebou se vydávám za učiteli a průvodkyněmi, kteří a které mě provedou myšlenkami hledání vize a potom mě pošlou na 2 dny jí hledat. Bez stanu (chtěl jsem napsat bez té špatné flašky která se mi vylila, ale uvědomil jsem si, že jí vlastně mám sebou, takže nic). Moc se těším :). Čeká mě týden zajímavých meditací, indiánských přírodních saun a večerního bubnování. A někde mezi tím mě možná třeba napadne má osobní vize :P.

Ze srdce děkuji všem, kteří to dočetli až sem.

Můj největší neúspěch

Tak je to tady, konečně zase po dlouhé době nastal ten čas, ta chvilka bez internetu, bez rušení, ve vlaku na cestě domů.
Už tohle téma plánuji asi 2 týdny.
Různě přemýšlím, co a jak se o něj podělit, ale prostě nerozhoupu se k psaní nikde jinde než ve vlaku. Chtěl bych psát o svém dosavadním největším neúspěchu. Něco, co mě mrzí, že se nepovedlo, že jsem nezvládl a o tom, jak na to nahlížím a tak dále.
Proč?
Je to dost tvrdý oříšek pro ego, psát o svém neúspěchu veřejně na svůj blog. Je to výzva a taky je to usměrnění. Díky tomuto příspěvku si můžu usměrnit své myšlenky a ustálit svůj názor na věc. Miluji diskutování. Jsem rád, že mí přátelé, kteří si přečtou některý z mých příspěvků, o tom se mnou potom mluví,
říkají mi své zážitky a myšlenky. Je to skvělý způsob na rozdmýchání konverzace ;).

A teď k věci…

Nezvládl jsem studium na Fakultě Informačních technologií na ČVUT. Nezvládl jsem to dvakrát. Po střední jsem normálně nastoupil na vysokou školu, jel na Seznamovák, poznal skvělou partu lidí a poznal naprosto jiný přístup ke studiu a k učení se obecně. Moje první zkouškové jsem nezvládl. Nahlížím na to zpětně jako na poznání vesnického kluka, který se nikdy moc neučil a najednou mu dají měsíc „volna“ na rozložení testů a hromadu samostatnosti. Tohle jsem nezvládl. Po tomhle prvním pádu jsem se neskutečně posunul, měl jsem štěstí na skvělou práci, která mi dala možnost ochutnat stálý příjem, nadřízeného a práci v přesný čas.
Podruhé jsem do školy nastoupil připravenější. S velkou vůlí a hlavně odhodláním to zvládnout. Nestal se ze mě premiant, ale dařilo se mi procházet. Co je hlavní, tak jsem si to studium neskutečně užíval. Musím uznat, že posledních 2,5 roku strávených na této škole bylo pro mě neskutečně boží. Ale jeden chytrý člověk kdysi prohlásil, že v tom nejlepším se má přestat :P. A tak jsem na konci 2. ročníku vypadl.
Myslím si, že není ani tak důležité, z jakého předmětu jsem vypadl (Programování a algoritmizace 2) a ani to „proč?“. Jestli jsem se učil špatně nebo
se dostatečně nepřipravoval, protože ani jedno z toho pro mě není zásadní. Nechci zde vzpomínat na to co jsem udělal špatně, nebo jsem měl udělat jinak. Já z celého svého srdce vím, že jsem pro to udělal maximum, co jsem mohl. Celý tento semestr jsem pracoval do školy jako nikdy předtím a prostě mi to nevyšlo. Bumbác, stalo se. Je na čase se s tím smířit. FIT je těžká škola a prostě na ni nejsem připraven.
Jaké bylo moje vyloučení?
Když 2 roky na něčem pracujete a doopravdy se snažíte, konec bolí. Bylo mi líto, že mě vyhodili, ale abych zde napsal úplnou pravdu, tak mi to nevadilo zas tak moc. Je zvláštní, že po tom co mi došlo, že jsem to nedal, tak jsem se nevztekal, nenadával, neosočoval, kdo za to může a nerozhazoval nadávky. Já jsem totiž tak nějak zvláštně cítil, že to tak má být. Je to divný, nedává to smysl, když to píšu a určitě nedokážu ten pocit přes tyto písmenka dostatečně předat. Ale byl jsem klidný.
Celý svět je jedna velká divočina.
Honíme se za penězi, za majetkem, za štěstím, za láskou. Přitom se občas stačí zastavit a čekat. Vím, že nic není ztraceno, vím a věděl jsem to hned po vyloučení, že se neztratím. Můj život tímto neskončil a nemusím najednou začít uklízet ulice, krást a nadávat na politiky.

Asi týden před svou zlomeninou klíční kosti jsem byl na skvělém semináři od Kariérního centra, kde jsem si mohl uvědomit jednu věc. Že toužím a chci překračovat svou komfortní zónu. Že cítím, jak mě neskutečně svazují závislosti na jistotách (kolej, jídlo, počítač, pohodlí) a cítil jsem, že se potřebuji odpoutat dřív, než mě odpoutá něco silnějšího, nějaká facka shůry. Snažil jsem se, přestal jsem si balit tolik jídla do školy, začal jsem ráno běhat, jedl jsem méně atp… Čistou náhodou jsem o týden později spadl a zlomil si klíční kost. Najednou jsem měl problém sám dělat cokoliv a většina mých jistot dostala zabrat. A nyní ta největší jistota. Všechno se to tak nějak rozpohybovalo. Rozplynula se mi totiž jistota vize. Jistota toho, že vím kam jdu a co budu dělat, až dodělám školu. Najednou stojím před tím, že si nejsem jistý, co chci dělat, co mě baví, čím tady, na tomto světě chci být. Musím opustit kolej, kterou jsem si zabydloval 2,5 roku. Musím se postavit všemu. Hlavně té myšlence „Co teď?„. Jakmile nemám školu, tak se otvírá mnoho dveří.
Chci ještě studovat? Prošel jsem tou nejlepší školou na informatiku v ČR. Cokoliv budu studovat teď , už nebude tak kvalitní, tak zábavné a taky to nebude taková výzva :P.
Můžu konečně 
jet do zahraničí! Něco dělat. Ale co? Nikdy jsem nějak extra nemluvil anglicky, nikdy jsem nestopoval, nikdy jsem takhle neplánoval trip. Mám na to? Dám to?
Chci jít rovnou pracovat?
A tak dál a tak dál. Je to až strašidelné. Po chvilce dumán
í jsem zjistil, že nevím, jaké je mé místo na zemi. Nejsem si jist, kam jdu a co chci najednou dělat. Snažím se nyní malými krůčky zjistit, co chci dělat. K tomu se dostanu přes to, co mě baví a baví mě to, v čem jsem dobrý a co mi jde. K tomu se taky můžu dostat skrze své dobré vlastnosti a ty. na kterých bych mohl zapracovat. (K tomu jsem dostal nápad. Takový zvláštní a hlavně neobvyklý, ale pokud tě něco napadá a chtěl by jsi mi s tímto hledáním pomoci tak zde.)
A teď doopravdy, co teď? Musím udělat nějaký krok, musím se pohnout z místa. Týden jsem seděl na pokoji.
Hrál, koukal na seriály, četl a zkoušel vymyslet, o co mi jde. Zkoušel si sepsat své sny, cíle a tak podobně, ale zasekl jsem se. Musel jsem opustit kolej dřív, rozpohybovat se.

Nyní jsem na cestě do Karviné, vystěhoval jsem svých 600 milionů věcí z kolej9 a valím se rychlíkem domů. Tam překročím svou komfortní zónu.

Dobrodružství pod názvem Hledání vize.
Na nápad mě dovedl Jan Bím, který také vede hledání vize na ČVUT – 
zde. Jelikož se mi nechce dávat 4500,- , zkusím to na vlastní pěst. Půjdu se posadit na 3 dny do lesa. 76 hodin budu v nějakém svém určeném kruhu a budu pozorovat, budu meditovat a postit se. Co se stane? Nevím… Ale je to pro mě neskutečný východ z komfortní zóny, takový těžký krok na spánek, stravu, pohodlí, lidi a hlavně bezpečí, že i kdybych nedošel super mega poznání, tak tam půjdu jen pro to, si to zkusit. Zkusit na 3 dny svou vůli, svou odhodlanost. Poznat se. Už o tom sním celý týden a i když se toho tak trošku bojím, neskutečně se těším. Budu tam v noci, sám, pozorovat, co to se mnou dělá…
A pak se uvidí..
Těm, co to dočetli až sem, ze srdce děkuji.
Chtěl jsem se o to podělit. Sdílet trošku z těch pocitů a myšlenek, které se vám vyhrotí v takové situaci a taky je to tak trošku obrana proti tomu, abych nemusel všem opakovat, co se stalo a co budu dělat dál. Šťourat se v tom moc často není dobrý.

YOLO, jdeme dál!

 

IMG_20150616_152348

Kdyby mi tak bylo 17…

Tento víkend jsem konečně po dvou měsících mohl strávit doma. Pohodička, klídek, dobrá káva, vynikající jídlo a hlavně rodina.
Po dlouhé době jsem mohl pokecat s bráchou, který mě zase trošku motivoval a nechal přemýšlet.

Můj brácha je nyní ve věku kdy se pomalu rozhoduje, co by chtěl dělat, čemu by se mohl věnovat, co by ho bavilo a to se pojí s tím kam půjde na vysokou školu. A vidí se v kinematografii. Zaujalo mě to, tipoval jsem ho do jazyků a cestování, pro které se rozhodl před střední (studuje jazykový gympl), ale nyní by chtěl studovat vysokou školu zaměřenou kinematografii. V této chvíli, mě ale zaujala hlavně myšlenka na to, že má před sebou víc jak rok času. Rok na to, se ponořit a zjistit si jestli to je pro něj to pravé. Najít si svůj styl, své kreativní já a začít s ním pracovat. Má možnost se věnovat svému koníčku dřív, než mu to začnou lajnovat jiní na vysoké škole. Hodně možností, mnoho skvělých příležitostí.
Dalo mi to zavzpomínat na moji střední školu a rozhodování se. Asi jsem vždycky tak nějak věděl a tušil, že se chci věnovat počítačům. Táta mě svou školou v počítačové herně na toto připravoval roky. Měl jsme možnost rozebírat a přeinstalovávat počítače a řešit na nich problémy přímo v praxi. K programování jsem přičichl jen krátce a to v „packalu“ za učení člověka, kterého to nebavilo a učit neuměl. Takže jsem si na to pořádné programování musel počkat až na vysokou školu. Po Linuxech jsem toužil už kdysi. Lákali mě a vždycky jsem s ním měl neskutečné problémy. První notebook jsem přeinstalovával snad každý týden, jen kvůli tomu, abych ty Linuxy konečně alespoň v nějaké normální formě rozjel. Pamatuji si večery s Vaškem Chromickým (tímto ti znovu posílám velké díky ), kdy jsem mu fotil obrazovku notebooku na mobil, posílal mu to přes chat, a on googlil a radil co tam mám napsat, tenkrát se nám ty Linuxy nepodařilo rozjet a musel jsem do nich bootovat manuálně přes grub (Ještě teď bych se možná rozpomněl na těch X příkazů, které jsem tam vždycky z paměti zadával po startu počítače :D). Notebooky jsem často měnil, jeden z důvodů byl, že jsem na nich vyzkoušel několik distribucí a všude něco nejelo popř. něco hodně haprovalo.
A teď to hlavní, kdy jsem vlastně já zjistil, že tohle je doopravdy ten obor který chci studovat? Kdy jsem si uvědomil, že tohle je to co chci dělat? Po chvilce koukání z okna na koleje(jedu zrovna ve vlaku) mi dochází, že jsem musel spadnout na zem, abych si toto mohl uvědomit. FIT na ČVUTu mi dal první půlrok pořádně zabrat, musel jsem pochopit, že tohle už není střední škola v Karviné. Tady neprojdu na štěstí a dobrý tahák. Že ve zkouškovém nemůžu projíždět hry, ale musím se učit. Že tady se studuje protože tě to baví a protože to chceš dělat, ne protože potřebuješ zápis do životopisu.
Po prvním semestru a vykopnutí ze školy mi to dalo možnost si najít práci, zkusit si stálý příjem, drsného šéfa a vyjití s kolegy. Dalo mi to možnost se vzpamatovat a uvědomit si co vlastně chci dělat 🙂 Takže jsem po prázdninách nastoupil znovu, motivován a připraven se učit.

Takže, co bych dělal jinak kdyby mi bylo 17?

Na jednu stranu bych nedělal nejspíš nic jinak. Přišel bych o ty zkušenosti a uvědomění, které mám teď. Přišel bych o tu vášeň a záměr, který jsem v sobě objevil. 17, 18 a 19 rok mého života nebyl jednoduchý. Nevrátil bych se tam. Jsem rád že jsem tam kde jsem teď a udělám maximum pro to aby snaha Majka z minulosti nepřišla vniveč 😛 . Na druhou stranu, bych se tam rád vrátil a domluvil si, trošku podpořil v toho puberťáckého Majka v tom co dělá a na něco ho i připravil. Ale to je spíš takový cheat, než že by to bylo něco čeho lituji a co bych chtěl změnit 😉

Snažil jsem se bráchu popostrčit tímto směrem, aby si uvědomil, co má před sebou, jaké má možnosti a co by mohl dělat. Ale sami víte, kolik motivačních a super videí jste viděli a co vám to dalo, co jste s tím udělali. Občas prostě musí přijít něco aby vás to koplo do prdele a vy si to všechno mohli uvědomit. Postavit se a začít bojovat 😉

Jsem moc rád, že jste si přečetli mé myšlenky a budu o to radši když se podělíte o vaši motivaci a nebo třeba o váš kopanec v komentářích nebo se mnou na pivku ;)Radost 

Jaký je život se zlomenou klíční kostí?

Fajn!

Tím fajn nemyslím jen takové to „fajn“, které někteří říkají aby jste se přestali ptát, ale myslím opravdu „v pohodě“ 🙂
Na stupnici zlomenin, kterou jsem řadil podle bolesti a nepohodlnosti, jsem měl zlomenou klíční kost před jakoukoliv jinou zlomeninou končetiny. Myslel jsem si, že budu muset být obalen v nějakém postroji a celý život najednou bude pěkně na houby, nebudu se najednou moc pohnout z postele a nic dělat.

A takhle zkušenost mě krásně vyvedla z omylu. Zlomená klíční kost je naprosto pohodové zranění! 😀

Samozřejmě nejste úplně zdraví, máte stále zlomenou kost 😀 Jakože, stejně dostanete postroj. Jednoduchý vyztužený obvaz který vám stáhne lopatky k sobě aby jste se neustále „prsil“ a musíte na sebe dávat pozor.
První dny byly bolestivé, člověk by neřekl co všechno, když s rukou dělá, tak se to týká i klíční kosti. Ale všechno je to „rychlá bolest“ aneb zařvete a pak už zase v pohodě můžete fungovat dál .)

Jak se mi to stalo?

Pátek 15.5.2015 (krásné datum že?)

Měl jsem naprosto boží ráno. Krásně jsem si zacvičil na Petříně 5 Tibeťanů a zaběhl svůj rekord na 3 km (4.40 min/km). Běhalo se mi nádherně, venku bylo hezky a ta snídaně po splnění ranních rituálů byla jedna báseň 🙂 Tak jsem poté s radostí vyjel na skejtu na Lineární algebru. Hezky jsem se oblékl (dokonce jsem přemýšlel nad sáčkem). V Dejvicích, po výstupu z busu jsem drsňácky naskočil na Pennyho a jel svou klasickou trasu do školy, kterou už jsem jel milionkrát. Ale tentokrát se mi ji bohužel nepovedlo dojet. V jednu chvíli, kdy jsem dělal oblouček mi nějak ujela noha, nebo se stala nějaká magie, netuším.

Asi stejně jako tomuhle chlápkovi..

A naprosto nečekaně jsem letěl dopředu. Byl jsem myšlenkami asi někde jinde, protože jsem to vůbec netušil, nepředpokládal, necítil, že se něco děje. Spadl jsem přímo na rameno a i když jsem se překutálel, tak po snaze zvednout se, se mi něco nezdálo. Nahmatal jsem si rameno a cítil tam „nerovnost“. Prvnímu člověku jsem řekl, že je všechno ok a tvářil se tvrďácky, po chvilce zkoumání a po mírné odmlce adrenalinu v krvi mi došlo že není. To už ke mně přibíhali 2 chlápci, kteří nedaleko stavěli farmářské trhy a začali se o mě starat.
Sanitka přijela rychle, mezitím jsem docela fajně s týpkama pokeca o co se zajímám, o škole, o skejtu a tak. Docela fajn borci (ikdyž neznali číslo na sanitku a já jim ho musel říct :D).Sanitka dorazila. Saniťáci byli skvělí. Jakmile mi ale dojel adrenalin a já se cítil v bezpečí, tak jsem začínal odpadávat. Díky tomu jsem si mohl fajně lehnout a koukat přes okénko v sanitce nahoru na stromy a mraky. Po chvilce zasnění a dávce léku proti bolesti, jsem se doopravdy zasmál. Teda, já se té situaci smál už od začátku, ale tam jsem se s tím saniťákem tak nějak zakecal o tom, že jsem ráno cvičil v trávě, strachoval se o to jestli nepotkám klíště a teď tady ležím se zlomenou klíční kostí. Vtipkovali jsme nad tím, jak za 2 měsíce se budu téhle situaci smát, jak já pako jsem potkal beton v Dejvicích a zlomil si kost.
Povozili mě v nemocnici, pospal jsem si, bylo tam milion lidí, takže to docela dlouho trvalo. Přijel pro mě kolega od mámy a hodil mě na Strahov. Všechno v Cajku.

Cajk v nemocnici

 

 

 

 

 

 

A teď jen v „krátkosti“.

Miluji ten postroj

Táta mě vždy učil chodit rovně, rovnat se a koukat se na svět přímo. Snažil jsem se o to, nyní už nemám na výběr a konečně můžu chodit naprosto rovně. Skvělá věc, změní vám to myšlení. Narovnejte se.

Zákaz běhání

Moje ranní návyky trpí. Jediné co po ránu můžu dělat, tak se protáhnout a meditovat. Tibeťani ani běhání nepřipadá v úvahu. Chybí mi to, znovu si připomínám proč jsem s tím vlastně začal. Moje záda volají po Tibeťanech a kompletně mi chybí to běhání a ranní spojení s přírodou 🙂

Nejsem nesmrtelný

Vždy jsem jezdil s takovou myšlenkou, že kdyby se něco stalo tak z toho dokážu „vybruslit“ (na skejtu, vybruslit, lol). Aneb, že když spadnu, vím že dokážu spadnout tak nějak abych se jen překulil, zašpinil se, max si něco poškrábal, ale zvedl se a jel dál. Samozřejmě pokud jsem měl notebook v batohu, tak jsem nejezdil jak šílenec, ale musím uznat že bez něj jsem opravdu občas neznal hranice a sám jsem si říkal že ten kamínek co jsem zrovna přejel mě mohl něco stát, ale já jsem to s překvapením ustál.

Spaní na zádech

Já který jsem nikdy nedokázal usnout jinak než na břiše, objímající polštář s nohama do přesné polohy najednou musím spát na zádech. A jde to! A je to super!

Zastavení

Všechno je to zkušenost, mám díky tomu možnost se zastavit a zapřemýšlet jak věci dělám a proč je tak dělám. Připomenout si motivaci kvůli které běhám, cvičím, se učím a vůbec žiju :P. Mám díky tomu možnost se naučit prosit o pomoc, protože jedna zlomená klíční kost najednou ovlivňuje celý zvedací, nosící a držící systém.  Snad nejzajímavější na tom bylo pozorovat vlastní chování a reakce po tom jak se to stalo. Co to se mnou udělalo, jakou náladou jsem na to reagoval a jak sem celou situaci vzal. Je to něco co si zapamatuji, protože jsem nezradil vlastní přesvědčení, že nic není dobré a špatné, vše je tak jak má být. Že jsem to dokázal krásně vzít s nadhledem, že se to prostě stalo a tak se stalo, už s tím nic nenadělám a je zbytečné se nad tím vztekat. Tak jsme se bavil 😀

Modřina se hezky rýsuje - simpsním

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je to zajímavá zkušenost která mě zase o něco posouvá a pomáhá mi najít hranice mého pohodlí 🙂

 

Díky, že si to dočetl až sem 🙂 Pokud máš stejnou zkušenost nebo nějaký fígl či rady, neváhej mi napsat 😉

Náhoda

Ach, ty náhody, jak já je miluji.
Blog většinou začínám ( toto není můj první ) zodpovězením na svou otázku o čem tady vůbec budu psát a proč tento blog zakládám. Tady to neudělám. Nebo to alespoň ne přímo.

Úkol s nápisem „založ blog.majkcajk.cz“ už mi ve Wunderlistu strašil dlouho, tak dlouho až jsem si dal ultimátum, vyhradil si půl dne a řekl si, že tento úkol konečně splním.

Vybral jsem si vzhled, stáhnul WordPress a nachystal návody s kroky k instalaci WordPressu na Wedos. Věděl jsem, že webhosting mě bude stát 30kč/měsíc. Pff, objetuju pivo měsíčně a mám svůj odkládací prostor na myšlenky a zábavu, ale nastal menší háček. Oni to po mě chtěli zaplatit najednou za celý rok. To se mi moc nelíbilo a dalo mi to přemýšlet, jestli to nemám ještě posunout. V poslední době jsem měl hodně výdajů a toto přeci „nehoří“. Ale jak už nadpis napovídá, nic není náhoda a vybral jsem si zrovna den, kdy wedos měl velikonoční akci a po svém fóru rozhodil několik slev na webhosting. Neváhal jsem a začal hledat 🙂 Jelikož čtete tento text, tak jsem byl úspěšný a prvotní částku 365 Kč jsem proměnil na 95 Kč na rok. Dvojitá spokojenost 🙂

O tom, že náhody neexistují mě přesvědčuje každý den někdo nebo něco.

Další příklad z tohoto víkendu.
Ozvala se mi stará kamarádka, s ktero jsem se už dlouho neviděl, že bychom si mohli zajít na pivo. Při našem společném povídání mi řekla, že se jí pokazil už druhý mobil a je z toho dost nešťastná, snažil jsem se jí poradit jaký si koupit, jaký z těch dvou opravit atp.. Po příchodu domů, ale na mě nááhodou blikla RSS notifikace se skvělou nabídkou na Nexus 5, který už dlouhodobě sleduji. Fakt skvělá nabídka, jedna z těch, která se špatně odmítá 😛 A tak, i když jsem to neměl vůbec v plánu a byl jsem se svým mobilem naprosto spokojený, tato menší náhoda dala do chodu výměnu mého telefonu za lepší. Kamarádce jsem prodal svůj spolehlivý telefon a sám tedy můžu upgradovat na lepší 🙂 Spokojený Majk, spokojená kámoška, svět je zase o něco hezčí a lepší :P.

yay!Nexus 5