Můj největší neúspěch

Tak je to tady, konečně zase po dlouhé době nastal ten čas, ta chvilka bez internetu, bez rušení, ve vlaku na cestě domů.
Už tohle téma plánuji asi 2 týdny.
Různě přemýšlím, co a jak se o něj podělit, ale prostě nerozhoupu se k psaní nikde jinde než ve vlaku. Chtěl bych psát o svém dosavadním největším neúspěchu. Něco, co mě mrzí, že se nepovedlo, že jsem nezvládl a o tom, jak na to nahlížím a tak dále.
Proč?
Je to dost tvrdý oříšek pro ego, psát o svém neúspěchu veřejně na svůj blog. Je to výzva a taky je to usměrnění. Díky tomuto příspěvku si můžu usměrnit své myšlenky a ustálit svůj názor na věc. Miluji diskutování. Jsem rád, že mí přátelé, kteří si přečtou některý z mých příspěvků, o tom se mnou potom mluví,
říkají mi své zážitky a myšlenky. Je to skvělý způsob na rozdmýchání konverzace ;).

A teď k věci…

Nezvládl jsem studium na Fakultě Informačních technologií na ČVUT. Nezvládl jsem to dvakrát. Po střední jsem normálně nastoupil na vysokou školu, jel na Seznamovák, poznal skvělou partu lidí a poznal naprosto jiný přístup ke studiu a k učení se obecně. Moje první zkouškové jsem nezvládl. Nahlížím na to zpětně jako na poznání vesnického kluka, který se nikdy moc neučil a najednou mu dají měsíc „volna“ na rozložení testů a hromadu samostatnosti. Tohle jsem nezvládl. Po tomhle prvním pádu jsem se neskutečně posunul, měl jsem štěstí na skvělou práci, která mi dala možnost ochutnat stálý příjem, nadřízeného a práci v přesný čas.
Podruhé jsem do školy nastoupil připravenější. S velkou vůlí a hlavně odhodláním to zvládnout. Nestal se ze mě premiant, ale dařilo se mi procházet. Co je hlavní, tak jsem si to studium neskutečně užíval. Musím uznat, že posledních 2,5 roku strávených na této škole bylo pro mě neskutečně boží. Ale jeden chytrý člověk kdysi prohlásil, že v tom nejlepším se má přestat :P. A tak jsem na konci 2. ročníku vypadl.
Myslím si, že není ani tak důležité, z jakého předmětu jsem vypadl (Programování a algoritmizace 2) a ani to „proč?“. Jestli jsem se učil špatně nebo
se dostatečně nepřipravoval, protože ani jedno z toho pro mě není zásadní. Nechci zde vzpomínat na to co jsem udělal špatně, nebo jsem měl udělat jinak. Já z celého svého srdce vím, že jsem pro to udělal maximum, co jsem mohl. Celý tento semestr jsem pracoval do školy jako nikdy předtím a prostě mi to nevyšlo. Bumbác, stalo se. Je na čase se s tím smířit. FIT je těžká škola a prostě na ni nejsem připraven.
Jaké bylo moje vyloučení?
Když 2 roky na něčem pracujete a doopravdy se snažíte, konec bolí. Bylo mi líto, že mě vyhodili, ale abych zde napsal úplnou pravdu, tak mi to nevadilo zas tak moc. Je zvláštní, že po tom co mi došlo, že jsem to nedal, tak jsem se nevztekal, nenadával, neosočoval, kdo za to může a nerozhazoval nadávky. Já jsem totiž tak nějak zvláštně cítil, že to tak má být. Je to divný, nedává to smysl, když to píšu a určitě nedokážu ten pocit přes tyto písmenka dostatečně předat. Ale byl jsem klidný.
Celý svět je jedna velká divočina.
Honíme se za penězi, za majetkem, za štěstím, za láskou. Přitom se občas stačí zastavit a čekat. Vím, že nic není ztraceno, vím a věděl jsem to hned po vyloučení, že se neztratím. Můj život tímto neskončil a nemusím najednou začít uklízet ulice, krást a nadávat na politiky.

Asi týden před svou zlomeninou klíční kosti jsem byl na skvělém semináři od Kariérního centra, kde jsem si mohl uvědomit jednu věc. Že toužím a chci překračovat svou komfortní zónu. Že cítím, jak mě neskutečně svazují závislosti na jistotách (kolej, jídlo, počítač, pohodlí) a cítil jsem, že se potřebuji odpoutat dřív, než mě odpoutá něco silnějšího, nějaká facka shůry. Snažil jsem se, přestal jsem si balit tolik jídla do školy, začal jsem ráno běhat, jedl jsem méně atp… Čistou náhodou jsem o týden později spadl a zlomil si klíční kost. Najednou jsem měl problém sám dělat cokoliv a většina mých jistot dostala zabrat. A nyní ta největší jistota. Všechno se to tak nějak rozpohybovalo. Rozplynula se mi totiž jistota vize. Jistota toho, že vím kam jdu a co budu dělat, až dodělám školu. Najednou stojím před tím, že si nejsem jistý, co chci dělat, co mě baví, čím tady, na tomto světě chci být. Musím opustit kolej, kterou jsem si zabydloval 2,5 roku. Musím se postavit všemu. Hlavně té myšlence „Co teď?„. Jakmile nemám školu, tak se otvírá mnoho dveří.
Chci ještě studovat? Prošel jsem tou nejlepší školou na informatiku v ČR. Cokoliv budu studovat teď , už nebude tak kvalitní, tak zábavné a taky to nebude taková výzva :P.
Můžu konečně 
jet do zahraničí! Něco dělat. Ale co? Nikdy jsem nějak extra nemluvil anglicky, nikdy jsem nestopoval, nikdy jsem takhle neplánoval trip. Mám na to? Dám to?
Chci jít rovnou pracovat?
A tak dál a tak dál. Je to až strašidelné. Po chvilce dumán
í jsem zjistil, že nevím, jaké je mé místo na zemi. Nejsem si jist, kam jdu a co chci najednou dělat. Snažím se nyní malými krůčky zjistit, co chci dělat. K tomu se dostanu přes to, co mě baví a baví mě to, v čem jsem dobrý a co mi jde. K tomu se taky můžu dostat skrze své dobré vlastnosti a ty. na kterých bych mohl zapracovat. (K tomu jsem dostal nápad. Takový zvláštní a hlavně neobvyklý, ale pokud tě něco napadá a chtěl by jsi mi s tímto hledáním pomoci tak zde.)
A teď doopravdy, co teď? Musím udělat nějaký krok, musím se pohnout z místa. Týden jsem seděl na pokoji.
Hrál, koukal na seriály, četl a zkoušel vymyslet, o co mi jde. Zkoušel si sepsat své sny, cíle a tak podobně, ale zasekl jsem se. Musel jsem opustit kolej dřív, rozpohybovat se.

Nyní jsem na cestě do Karviné, vystěhoval jsem svých 600 milionů věcí z kolej9 a valím se rychlíkem domů. Tam překročím svou komfortní zónu.

Dobrodružství pod názvem Hledání vize.
Na nápad mě dovedl Jan Bím, který také vede hledání vize na ČVUT – 
zde. Jelikož se mi nechce dávat 4500,- , zkusím to na vlastní pěst. Půjdu se posadit na 3 dny do lesa. 76 hodin budu v nějakém svém určeném kruhu a budu pozorovat, budu meditovat a postit se. Co se stane? Nevím… Ale je to pro mě neskutečný východ z komfortní zóny, takový těžký krok na spánek, stravu, pohodlí, lidi a hlavně bezpečí, že i kdybych nedošel super mega poznání, tak tam půjdu jen pro to, si to zkusit. Zkusit na 3 dny svou vůli, svou odhodlanost. Poznat se. Už o tom sním celý týden a i když se toho tak trošku bojím, neskutečně se těším. Budu tam v noci, sám, pozorovat, co to se mnou dělá…
A pak se uvidí..
Těm, co to dočetli až sem, ze srdce děkuji.
Chtěl jsem se o to podělit. Sdílet trošku z těch pocitů a myšlenek, které se vám vyhrotí v takové situaci a taky je to tak trošku obrana proti tomu, abych nemusel všem opakovat, co se stalo a co budu dělat dál. Šťourat se v tom moc často není dobrý.

YOLO, jdeme dál!

 

IMG_20150616_152348

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.