Dobrodružství s myšlenkou hledání vize

Ach, jak já miluji svůj nápad s blogem. Je skvělé že si můžu další vlakovou cestu do Prahy zkrátit vzpomínkami a ťukáním do klávesnice se skvělou kávou a jablečným zákuskem :). Moc rád se v příštích řádcích podělím o skvělé zážitky, které jsem mohl prožít v lese na své cestě.

Byl jsem neústupný. Máma kroutila hlavou nad předpovědí počasí, kde hlásily dlouhé deště a nízké teploty. Majk chtěl ale do lesa, nemohl už vydržet sedět celé dny u počítače a nevědět co se sebou, chtěl něco zažít, chtěl se jít poznat.

A tak jsem s menší přípravou, lehkým vybavením a velkým odhodláním vyrazil v pátek dopoledne na Čeladnou. Mé odhodlání bylo tak veliké a měl jsem takovou radost, že jsem celou cestu vlakem prospal. Rozhodl jsem se totiž před svým výletem do přírody navštívit svého velkého kamaráda Víťu a promluvit si s ním o mém výletě, o tom co se mi stalo, mé důvody a inspirace a hlavně myšlenky s kterými jdu do lesa. Chtěl jsem kouče, chlapa který bude přemýšlet jinak, dá mi vnější pohled na věc a nějaké zkušenosti či nápady sebou. Vše se mi vyplnilo a náš hodinový rozhovor byl velmi plodný, zajímavý a očividně také pro mě dost vyčerpávající, když jsem pak celou hodinu ve vlaku prospal.

Když jsem dojel na místo (Z Čeladné jsem se projel autobusem až k hájence) tak jsem zjistil, že jsem mezi dvěma kopci. Upřímně jsem mapu moc nezkoumal a konkrétně jsem si žádné místo nevybral. Na místě jsem si teda nabral vodu s nejbližší studánky a začalo mé hledání místa.

Hledání místa pro vaši vizi, je velmi zajímavá věc. Řeknou vám: „Jdi podle srdce“ a „Ptej se svého srdce a ono ti řekne“. Zní to trošku vtipně a hlavně velmi ezotericky. Jak mám poznat, že je toto moje místo? Racionálně mi bylo jasné, že potřebuji vodu, klid a bezpečí. Ale netušil jsem jak mi to mé srdce řekne…

Ve zkratce: Nachodil jsem 4 hodiny. Chodil jsem po loukách,chodil jsem nahoru, dolů, doleva a doprava. Když se objevilo rozcestí, zkoušel jsem jednotlivé cesty a vždy, když se mi místo trošku líbilo, tak jsem se prostě zastavil, zavřel oči a zeptal se jestli je tady mé místo. Občas bylo ticho, občas vyskočilo velké ne a občas jsem si fakt nebyl jistý, tak jsem šel prostě dál. Po 4 hodinách jsem to našel. Zase se zde setkávám s tím, že nejsem schopen vyjádřit pocit přes písmenka, ale bylo to něco neskutečného. Když jsem dorazil na místo, rozzářil jsem se. Každá má buňka v těle cítila, že toto je moje místo. Nemusel jsem se ptát, nemusel jsem zkoumat. Věděl jsem to hned. Abych byl upřímný, tak jsem v tu chvíli velkého úžasu taky trošku znejistěl a zkusil trošku popojít, jestli náhodou tam za tím stromem není to místo lepší, když jsem se ale vrátil, to místo ve mě vyvolalo stejnou radost a nadšení jako předtím. Neváhal jsem a rozložil stan :).

V to odpoledne jsem objevil první zajímavý prvek tohoto pobytu. „Kolik je hodin?“

Byl jsem v jehličnatém lese, na oblohu jsem viděl málo a pozici slunce jsem občas jen odhadoval. Za ty 3 dny bylo opravdu zajímavé pozorovat, co se mnou dělá nevědomost o čase. Kdy nevím, že je 5 večer a do času spánku je ještě daleko. Kdy nevím, že je 12 a je čas oběda a já bych měl jíst. Nemám naprostou páru o tom kolik je hodin a co normálně v tento čas doma dělám. Ze začátku to bylo skličující, potom to bylo osvobozující. Mohl jsem jít spát a vstávat kdykoliv se mi zachtělo 😛 A hlavně jsem se necítil špatně nebo dobře podle toho kolik jsem toho naspal. To jak jsem se vyspal neurčoval čas.

První odpoledne jsem strávil venku, v suchu rozložený na dece. Po chvilce meditace jsem sebou plácl a na nějaký čas usnul. Netuším na jak dlouho. Zbytek večera jsem strávil přemítáním o minulosti a přemýšlením o daném prostoru.

Zajímavé na vašem místě vize je, že je Vaše!

S tím srdcem nekecali. Já jsem na toto místo měl dojít, tohle bylo místo přesně pro mě, v tento daný čas. Zkusím to trošku rozvést. Je zajímavé jak se na vaší cestě, při dobré pozornosti, dějí věci, které vám připomínají jiné věci. Náhody neexistují a vše je na vaší cestě takové jaké má být. Může to znít jakkoliv paranormálně, ezotericky a divně, ale ten zážitek mluví za vše. Vše je tam přesně na takovém místě a v takové podobě jaké jsem to potřeboval. Nechce se mi zabíhat moc do podrobností, bylo to moje místo a vám by moje místo nejspíš vůbec nic neřeklo. Pro mě to byl ale třídenní obraz.

Co se dá 3 dny dělat na jednom místě v kruhu 20 metrů, v lese? Nic… a to je ta nádhera.

Velké nic je další nádhera, kterou jsem tam poznal. Po tom co jsem si první odpoledne zapřemýšlel a zesumarizoval věci ze své budoucnosti, po tom co mi při prvním poledni dalšího dne došli témata na přemýšlení, vybalilo se prázdno a já mohl jen být. Je to další nepopsatelný stav, který jsem tam mohl zažít. Kdy už nemám co dělat, už nemám nad čím přemýšlet, takže už jen budu tady, budu dýchat, dívat se a poslouchat. Celý les se totiž neustále pohybuje a dýchá s vámi. Ptáci zpívají, vítr fouká, kapky deště padají. A myslím si, že zde, na tomto místě jsem poprvé poznal klid.

Vše nebylo naprosto dokonalé a perfektní jako se může zdát.

Déšť

Toto počasí jsem čekal, ale přál si aby nepřišlo. Toto počasí jsem čekal, ale nebyl jsem na něj dostatečně připraven. Celou sobotu, můj hlavní den, pršelo. Takový ten dlouhotrvající, nikdy nepřestávající déšť. Začalo pršet v noci, naštěstí jsem si přehodil ještě pláštěnku přes svůj skomírající stan pro děti a v noci pak radši vše odtáhl od krajů a stáhl se doprostřed… Nestačilo, že stan se pomaličku promáčel, také flaška s vodou mi ve stanu vytekla. To vše mělo za důsledek, že na další noc jsem spal ve vlhku, zimě a s navlhlým koncem spacáku(u nohou). Déšť pro mě byl nejtěžší zkouškou. V sobotu ráno, kdy jsem si myslel, že jsem spal tak 10 hodin, jsem, i když pršelo, nechtěl zůstávat ve stanu (nepřijel jsem tam abych se mohl prospat ve stanu) a tak jsem se pořádně oblékl, venku si sedl na karimatku a udělal si takový menší privátní stan z pláštěnky.

Na závěr musím ale říct, že ten déšť k tomu patřil. Byl jedním z hlavním prvků tohoto pobytu :). Bez něj by to nebylo ono a nedostal bych toho pro co jsem přišel.

Nevrlost

Zajímavá nálada se mi dostala ke konci soboty, kdy už jsem nějak nabyl myšlenky, že jsem dostal vše. Že už si nejsem jist proč na tomto místě sedím a jestli bych se prostě neměl zvednout a odejít. Zvláštně to se mnou bojovalo, neměl jsem totiž ten pocit, že bych měl odejít, stejně jako jsem byl nevrlý z toho,že už nevím proč zůstávat. Nechtěl jsem odejít, nevěděl jsem co tam na tom místě ještě nevidím, co tam mám vidět a prostě nevidím. Byl jsem z toho nevrlý a zvláštně naštvaný. To uvědomění a následné přijmutí a rozpuštění bylo povznášející 🙂

Hlad

Jak jsem psal v minulém příspěvku, na místě jsem držel půst. Mělo to hned několik důsledků. Nemusel jsem se starat o to kdy jíst a co jíst. Skvělá věc, jinak bych celý čas zabil tím, že bych přemýšlel kdy se najím, co si dám, jak to bude chutnat, kolik toho sním, kolik toho mám, jak dlouho s tím vyžiji atd. NIC! Byl klid. S tím se pojí i to, že když jsem na kolejích tak mám neustálou potřebu něco jíst, cokoliv. Zde jsem se toho taky zbavil, bylo to skvělý 🙂 A jako poslední zde zmíním myšlení. Myšlenky jsou čistší a řekl bych více „čitelnější“ s prázdným žaludkem než s naplněným.

Tyto 3 dny byly opravdu neskutečně zajímavé a posunující. Ten čas klidu na přemýšlení je k nezaplacení a je velice zajímavé pozorovat co to s vámi dělá, viz má nevrlost a kam vás vaše myšlenky zavedou. Vybírání místa byl pro mě také velkým zážitkem, byl to takový malý test intuice, jak jinak zjistíte že ji máte a jak jí cítíte? A v neposlední řadě bych zmínil ten klid. Ten klid jsem opravdu nejvíce pocítil až na cestě domů, kdy jsem vkročil zpátky do města a domů. Vše bylo najednou tak rychlé, tak zbrklé a nevrlé, že jsem z toho byl v prvních chvílích dost špatný a zamlklý. Těch cca 16 hodin na jednom místě, jen s dýcháním a bytím mě tak neskutečně příjemně uklidnil, že se mi vůbec nechtělo vracet do toho hlučného systému plného multitaskingu. Sotva co jsem vešel do města jsem si říkal, že jsem v tom lese měl zůstat o něco déle. Bylo taky zajímavé pozorovat sám sebe, jak se vracím do starých kolejí. Jak jsem si všímal toho, že dělám více věcí najednou. Myslím na více věcí najednou. Šel jsem odnést sklenici do kuchyně a mezitím jsem přepnul písničku, uklidil tričko a zašel si na záchod. Když jsem psal mail na počítači, tak jsem si přitom psal na FB, sledoval youtube a ještě pil kávu. Šílenost!

V neděli, před odchodem zpátky do Čeladné, jsem si tak nějak uvědomil a pocítil, že „toto není konec“. Nemyslím tím konec jako konec konců, ale spíš jako konec mé cesty hledání vize. Ne, že bych v tom lese nedostal to co jsem potřeboval a co jsem tam měl dostat, ale tak nějak to ještě nebylo všechno. Cítil jsem, že chci ještě, chci déle a hlavně chci znovu.

Jedu nyní do Prahy, odkud zítra vyjíždím na už opravdické Hledání Vize. To, o kterém jsem si myslel, že je vlastně to stejné, akorát ve více lidech, to, které jsem dost podcenil. To od Kariérního Centra ČVUT. Nyní vím víc a jsem znovu na cestě.

Mé druhé hledání vize. Jedu znovu hledat svou vizi, proč?

Díky vyprávění Víťovi před svou první cestou mi došla ta hlavní myšlenka mé první cesty, která totiž byla tím mým vysněným překročením komfortní zóny a hlavně velkou pomyslnou čarou za tím vším co se za poslední měsíce stalo. Nyní, když už toto mám za sebou se vydávám za učiteli a průvodkyněmi, kteří a které mě provedou myšlenkami hledání vize a potom mě pošlou na 2 dny jí hledat. Bez stanu (chtěl jsem napsat bez té špatné flašky která se mi vylila, ale uvědomil jsem si, že jí vlastně mám sebou, takže nic). Moc se těším :). Čeká mě týden zajímavých meditací, indiánských přírodních saun a večerního bubnování. A někde mezi tím mě možná třeba napadne má osobní vize :P.

Ze srdce děkuji všem, kteří to dočetli až sem.

Můj největší neúspěch

Tak je to tady, konečně zase po dlouhé době nastal ten čas, ta chvilka bez internetu, bez rušení, ve vlaku na cestě domů.
Už tohle téma plánuji asi 2 týdny.
Různě přemýšlím, co a jak se o něj podělit, ale prostě nerozhoupu se k psaní nikde jinde než ve vlaku. Chtěl bych psát o svém dosavadním největším neúspěchu. Něco, co mě mrzí, že se nepovedlo, že jsem nezvládl a o tom, jak na to nahlížím a tak dále.
Proč?
Je to dost tvrdý oříšek pro ego, psát o svém neúspěchu veřejně na svůj blog. Je to výzva a taky je to usměrnění. Díky tomuto příspěvku si můžu usměrnit své myšlenky a ustálit svůj názor na věc. Miluji diskutování. Jsem rád, že mí přátelé, kteří si přečtou některý z mých příspěvků, o tom se mnou potom mluví,
říkají mi své zážitky a myšlenky. Je to skvělý způsob na rozdmýchání konverzace ;).

A teď k věci…

Nezvládl jsem studium na Fakultě Informačních technologií na ČVUT. Nezvládl jsem to dvakrát. Po střední jsem normálně nastoupil na vysokou školu, jel na Seznamovák, poznal skvělou partu lidí a poznal naprosto jiný přístup ke studiu a k učení se obecně. Moje první zkouškové jsem nezvládl. Nahlížím na to zpětně jako na poznání vesnického kluka, který se nikdy moc neučil a najednou mu dají měsíc „volna“ na rozložení testů a hromadu samostatnosti. Tohle jsem nezvládl. Po tomhle prvním pádu jsem se neskutečně posunul, měl jsem štěstí na skvělou práci, která mi dala možnost ochutnat stálý příjem, nadřízeného a práci v přesný čas.
Podruhé jsem do školy nastoupil připravenější. S velkou vůlí a hlavně odhodláním to zvládnout. Nestal se ze mě premiant, ale dařilo se mi procházet. Co je hlavní, tak jsem si to studium neskutečně užíval. Musím uznat, že posledních 2,5 roku strávených na této škole bylo pro mě neskutečně boží. Ale jeden chytrý člověk kdysi prohlásil, že v tom nejlepším se má přestat :P. A tak jsem na konci 2. ročníku vypadl.
Myslím si, že není ani tak důležité, z jakého předmětu jsem vypadl (Programování a algoritmizace 2) a ani to „proč?“. Jestli jsem se učil špatně nebo
se dostatečně nepřipravoval, protože ani jedno z toho pro mě není zásadní. Nechci zde vzpomínat na to co jsem udělal špatně, nebo jsem měl udělat jinak. Já z celého svého srdce vím, že jsem pro to udělal maximum, co jsem mohl. Celý tento semestr jsem pracoval do školy jako nikdy předtím a prostě mi to nevyšlo. Bumbác, stalo se. Je na čase se s tím smířit. FIT je těžká škola a prostě na ni nejsem připraven.
Jaké bylo moje vyloučení?
Když 2 roky na něčem pracujete a doopravdy se snažíte, konec bolí. Bylo mi líto, že mě vyhodili, ale abych zde napsal úplnou pravdu, tak mi to nevadilo zas tak moc. Je zvláštní, že po tom co mi došlo, že jsem to nedal, tak jsem se nevztekal, nenadával, neosočoval, kdo za to může a nerozhazoval nadávky. Já jsem totiž tak nějak zvláštně cítil, že to tak má být. Je to divný, nedává to smysl, když to píšu a určitě nedokážu ten pocit přes tyto písmenka dostatečně předat. Ale byl jsem klidný.
Celý svět je jedna velká divočina.
Honíme se za penězi, za majetkem, za štěstím, za láskou. Přitom se občas stačí zastavit a čekat. Vím, že nic není ztraceno, vím a věděl jsem to hned po vyloučení, že se neztratím. Můj život tímto neskončil a nemusím najednou začít uklízet ulice, krást a nadávat na politiky.

Asi týden před svou zlomeninou klíční kosti jsem byl na skvělém semináři od Kariérního centra, kde jsem si mohl uvědomit jednu věc. Že toužím a chci překračovat svou komfortní zónu. Že cítím, jak mě neskutečně svazují závislosti na jistotách (kolej, jídlo, počítač, pohodlí) a cítil jsem, že se potřebuji odpoutat dřív, než mě odpoutá něco silnějšího, nějaká facka shůry. Snažil jsem se, přestal jsem si balit tolik jídla do školy, začal jsem ráno běhat, jedl jsem méně atp… Čistou náhodou jsem o týden později spadl a zlomil si klíční kost. Najednou jsem měl problém sám dělat cokoliv a většina mých jistot dostala zabrat. A nyní ta největší jistota. Všechno se to tak nějak rozpohybovalo. Rozplynula se mi totiž jistota vize. Jistota toho, že vím kam jdu a co budu dělat, až dodělám školu. Najednou stojím před tím, že si nejsem jistý, co chci dělat, co mě baví, čím tady, na tomto světě chci být. Musím opustit kolej, kterou jsem si zabydloval 2,5 roku. Musím se postavit všemu. Hlavně té myšlence „Co teď?„. Jakmile nemám školu, tak se otvírá mnoho dveří.
Chci ještě studovat? Prošel jsem tou nejlepší školou na informatiku v ČR. Cokoliv budu studovat teď , už nebude tak kvalitní, tak zábavné a taky to nebude taková výzva :P.
Můžu konečně 
jet do zahraničí! Něco dělat. Ale co? Nikdy jsem nějak extra nemluvil anglicky, nikdy jsem nestopoval, nikdy jsem takhle neplánoval trip. Mám na to? Dám to?
Chci jít rovnou pracovat?
A tak dál a tak dál. Je to až strašidelné. Po chvilce dumán
í jsem zjistil, že nevím, jaké je mé místo na zemi. Nejsem si jist, kam jdu a co chci najednou dělat. Snažím se nyní malými krůčky zjistit, co chci dělat. K tomu se dostanu přes to, co mě baví a baví mě to, v čem jsem dobrý a co mi jde. K tomu se taky můžu dostat skrze své dobré vlastnosti a ty. na kterých bych mohl zapracovat. (K tomu jsem dostal nápad. Takový zvláštní a hlavně neobvyklý, ale pokud tě něco napadá a chtěl by jsi mi s tímto hledáním pomoci tak zde.)
A teď doopravdy, co teď? Musím udělat nějaký krok, musím se pohnout z místa. Týden jsem seděl na pokoji.
Hrál, koukal na seriály, četl a zkoušel vymyslet, o co mi jde. Zkoušel si sepsat své sny, cíle a tak podobně, ale zasekl jsem se. Musel jsem opustit kolej dřív, rozpohybovat se.

Nyní jsem na cestě do Karviné, vystěhoval jsem svých 600 milionů věcí z kolej9 a valím se rychlíkem domů. Tam překročím svou komfortní zónu.

Dobrodružství pod názvem Hledání vize.
Na nápad mě dovedl Jan Bím, který také vede hledání vize na ČVUT – 
zde. Jelikož se mi nechce dávat 4500,- , zkusím to na vlastní pěst. Půjdu se posadit na 3 dny do lesa. 76 hodin budu v nějakém svém určeném kruhu a budu pozorovat, budu meditovat a postit se. Co se stane? Nevím… Ale je to pro mě neskutečný východ z komfortní zóny, takový těžký krok na spánek, stravu, pohodlí, lidi a hlavně bezpečí, že i kdybych nedošel super mega poznání, tak tam půjdu jen pro to, si to zkusit. Zkusit na 3 dny svou vůli, svou odhodlanost. Poznat se. Už o tom sním celý týden a i když se toho tak trošku bojím, neskutečně se těším. Budu tam v noci, sám, pozorovat, co to se mnou dělá…
A pak se uvidí..
Těm, co to dočetli až sem, ze srdce děkuji.
Chtěl jsem se o to podělit. Sdílet trošku z těch pocitů a myšlenek, které se vám vyhrotí v takové situaci a taky je to tak trošku obrana proti tomu, abych nemusel všem opakovat, co se stalo a co budu dělat dál. Šťourat se v tom moc často není dobrý.

YOLO, jdeme dál!

 

IMG_20150616_152348