Kdyby mi tak bylo 17…

Tento víkend jsem konečně po dvou měsících mohl strávit doma. Pohodička, klídek, dobrá káva, vynikající jídlo a hlavně rodina.
Po dlouhé době jsem mohl pokecat s bráchou, který mě zase trošku motivoval a nechal přemýšlet.

Můj brácha je nyní ve věku kdy se pomalu rozhoduje, co by chtěl dělat, čemu by se mohl věnovat, co by ho bavilo a to se pojí s tím kam půjde na vysokou školu. A vidí se v kinematografii. Zaujalo mě to, tipoval jsem ho do jazyků a cestování, pro které se rozhodl před střední (studuje jazykový gympl), ale nyní by chtěl studovat vysokou školu zaměřenou kinematografii. V této chvíli, mě ale zaujala hlavně myšlenka na to, že má před sebou víc jak rok času. Rok na to, se ponořit a zjistit si jestli to je pro něj to pravé. Najít si svůj styl, své kreativní já a začít s ním pracovat. Má možnost se věnovat svému koníčku dřív, než mu to začnou lajnovat jiní na vysoké škole. Hodně možností, mnoho skvělých příležitostí.
Dalo mi to zavzpomínat na moji střední školu a rozhodování se. Asi jsem vždycky tak nějak věděl a tušil, že se chci věnovat počítačům. Táta mě svou školou v počítačové herně na toto připravoval roky. Měl jsme možnost rozebírat a přeinstalovávat počítače a řešit na nich problémy přímo v praxi. K programování jsem přičichl jen krátce a to v „packalu“ za učení člověka, kterého to nebavilo a učit neuměl. Takže jsem si na to pořádné programování musel počkat až na vysokou školu. Po Linuxech jsem toužil už kdysi. Lákali mě a vždycky jsem s ním měl neskutečné problémy. První notebook jsem přeinstalovával snad každý týden, jen kvůli tomu, abych ty Linuxy konečně alespoň v nějaké normální formě rozjel. Pamatuji si večery s Vaškem Chromickým (tímto ti znovu posílám velké díky ), kdy jsem mu fotil obrazovku notebooku na mobil, posílal mu to přes chat, a on googlil a radil co tam mám napsat, tenkrát se nám ty Linuxy nepodařilo rozjet a musel jsem do nich bootovat manuálně přes grub (Ještě teď bych se možná rozpomněl na těch X příkazů, které jsem tam vždycky z paměti zadával po startu počítače :D). Notebooky jsem často měnil, jeden z důvodů byl, že jsem na nich vyzkoušel několik distribucí a všude něco nejelo popř. něco hodně haprovalo.
A teď to hlavní, kdy jsem vlastně já zjistil, že tohle je doopravdy ten obor který chci studovat? Kdy jsem si uvědomil, že tohle je to co chci dělat? Po chvilce koukání z okna na koleje(jedu zrovna ve vlaku) mi dochází, že jsem musel spadnout na zem, abych si toto mohl uvědomit. FIT na ČVUTu mi dal první půlrok pořádně zabrat, musel jsem pochopit, že tohle už není střední škola v Karviné. Tady neprojdu na štěstí a dobrý tahák. Že ve zkouškovém nemůžu projíždět hry, ale musím se učit. Že tady se studuje protože tě to baví a protože to chceš dělat, ne protože potřebuješ zápis do životopisu.
Po prvním semestru a vykopnutí ze školy mi to dalo možnost si najít práci, zkusit si stálý příjem, drsného šéfa a vyjití s kolegy. Dalo mi to možnost se vzpamatovat a uvědomit si co vlastně chci dělat 🙂 Takže jsem po prázdninách nastoupil znovu, motivován a připraven se učit.

Takže, co bych dělal jinak kdyby mi bylo 17?

Na jednu stranu bych nedělal nejspíš nic jinak. Přišel bych o ty zkušenosti a uvědomění, které mám teď. Přišel bych o tu vášeň a záměr, který jsem v sobě objevil. 17, 18 a 19 rok mého života nebyl jednoduchý. Nevrátil bych se tam. Jsem rád že jsem tam kde jsem teď a udělám maximum pro to aby snaha Majka z minulosti nepřišla vniveč 😛 . Na druhou stranu, bych se tam rád vrátil a domluvil si, trošku podpořil v toho puberťáckého Majka v tom co dělá a na něco ho i připravil. Ale to je spíš takový cheat, než že by to bylo něco čeho lituji a co bych chtěl změnit 😉

Snažil jsem se bráchu popostrčit tímto směrem, aby si uvědomil, co má před sebou, jaké má možnosti a co by mohl dělat. Ale sami víte, kolik motivačních a super videí jste viděli a co vám to dalo, co jste s tím udělali. Občas prostě musí přijít něco aby vás to koplo do prdele a vy si to všechno mohli uvědomit. Postavit se a začít bojovat 😉

Jsem moc rád, že jste si přečetli mé myšlenky a budu o to radši když se podělíte o vaši motivaci a nebo třeba o váš kopanec v komentářích nebo se mnou na pivku ;)Radost 

Jaký je život se zlomenou klíční kostí?

Fajn!

Tím fajn nemyslím jen takové to „fajn“, které někteří říkají aby jste se přestali ptát, ale myslím opravdu „v pohodě“ 🙂
Na stupnici zlomenin, kterou jsem řadil podle bolesti a nepohodlnosti, jsem měl zlomenou klíční kost před jakoukoliv jinou zlomeninou končetiny. Myslel jsem si, že budu muset být obalen v nějakém postroji a celý život najednou bude pěkně na houby, nebudu se najednou moc pohnout z postele a nic dělat.

A takhle zkušenost mě krásně vyvedla z omylu. Zlomená klíční kost je naprosto pohodové zranění! 😀

Samozřejmě nejste úplně zdraví, máte stále zlomenou kost 😀 Jakože, stejně dostanete postroj. Jednoduchý vyztužený obvaz který vám stáhne lopatky k sobě aby jste se neustále „prsil“ a musíte na sebe dávat pozor.
První dny byly bolestivé, člověk by neřekl co všechno, když s rukou dělá, tak se to týká i klíční kosti. Ale všechno je to „rychlá bolest“ aneb zařvete a pak už zase v pohodě můžete fungovat dál .)

Jak se mi to stalo?

Pátek 15.5.2015 (krásné datum že?)

Měl jsem naprosto boží ráno. Krásně jsem si zacvičil na Petříně 5 Tibeťanů a zaběhl svůj rekord na 3 km (4.40 min/km). Běhalo se mi nádherně, venku bylo hezky a ta snídaně po splnění ranních rituálů byla jedna báseň 🙂 Tak jsem poté s radostí vyjel na skejtu na Lineární algebru. Hezky jsem se oblékl (dokonce jsem přemýšlel nad sáčkem). V Dejvicích, po výstupu z busu jsem drsňácky naskočil na Pennyho a jel svou klasickou trasu do školy, kterou už jsem jel milionkrát. Ale tentokrát se mi ji bohužel nepovedlo dojet. V jednu chvíli, kdy jsem dělal oblouček mi nějak ujela noha, nebo se stala nějaká magie, netuším.

Asi stejně jako tomuhle chlápkovi..

A naprosto nečekaně jsem letěl dopředu. Byl jsem myšlenkami asi někde jinde, protože jsem to vůbec netušil, nepředpokládal, necítil, že se něco děje. Spadl jsem přímo na rameno a i když jsem se překutálel, tak po snaze zvednout se, se mi něco nezdálo. Nahmatal jsem si rameno a cítil tam „nerovnost“. Prvnímu člověku jsem řekl, že je všechno ok a tvářil se tvrďácky, po chvilce zkoumání a po mírné odmlce adrenalinu v krvi mi došlo že není. To už ke mně přibíhali 2 chlápci, kteří nedaleko stavěli farmářské trhy a začali se o mě starat.
Sanitka přijela rychle, mezitím jsem docela fajně s týpkama pokeca o co se zajímám, o škole, o skejtu a tak. Docela fajn borci (ikdyž neznali číslo na sanitku a já jim ho musel říct :D).Sanitka dorazila. Saniťáci byli skvělí. Jakmile mi ale dojel adrenalin a já se cítil v bezpečí, tak jsem začínal odpadávat. Díky tomu jsem si mohl fajně lehnout a koukat přes okénko v sanitce nahoru na stromy a mraky. Po chvilce zasnění a dávce léku proti bolesti, jsem se doopravdy zasmál. Teda, já se té situaci smál už od začátku, ale tam jsem se s tím saniťákem tak nějak zakecal o tom, že jsem ráno cvičil v trávě, strachoval se o to jestli nepotkám klíště a teď tady ležím se zlomenou klíční kostí. Vtipkovali jsme nad tím, jak za 2 měsíce se budu téhle situaci smát, jak já pako jsem potkal beton v Dejvicích a zlomil si kost.
Povozili mě v nemocnici, pospal jsem si, bylo tam milion lidí, takže to docela dlouho trvalo. Přijel pro mě kolega od mámy a hodil mě na Strahov. Všechno v Cajku.

Cajk v nemocnici

 

 

 

 

 

 

A teď jen v „krátkosti“.

Miluji ten postroj

Táta mě vždy učil chodit rovně, rovnat se a koukat se na svět přímo. Snažil jsem se o to, nyní už nemám na výběr a konečně můžu chodit naprosto rovně. Skvělá věc, změní vám to myšlení. Narovnejte se.

Zákaz běhání

Moje ranní návyky trpí. Jediné co po ránu můžu dělat, tak se protáhnout a meditovat. Tibeťani ani běhání nepřipadá v úvahu. Chybí mi to, znovu si připomínám proč jsem s tím vlastně začal. Moje záda volají po Tibeťanech a kompletně mi chybí to běhání a ranní spojení s přírodou 🙂

Nejsem nesmrtelný

Vždy jsem jezdil s takovou myšlenkou, že kdyby se něco stalo tak z toho dokážu „vybruslit“ (na skejtu, vybruslit, lol). Aneb, že když spadnu, vím že dokážu spadnout tak nějak abych se jen překulil, zašpinil se, max si něco poškrábal, ale zvedl se a jel dál. Samozřejmě pokud jsem měl notebook v batohu, tak jsem nejezdil jak šílenec, ale musím uznat že bez něj jsem opravdu občas neznal hranice a sám jsem si říkal že ten kamínek co jsem zrovna přejel mě mohl něco stát, ale já jsem to s překvapením ustál.

Spaní na zádech

Já který jsem nikdy nedokázal usnout jinak než na břiše, objímající polštář s nohama do přesné polohy najednou musím spát na zádech. A jde to! A je to super!

Zastavení

Všechno je to zkušenost, mám díky tomu možnost se zastavit a zapřemýšlet jak věci dělám a proč je tak dělám. Připomenout si motivaci kvůli které běhám, cvičím, se učím a vůbec žiju :P. Mám díky tomu možnost se naučit prosit o pomoc, protože jedna zlomená klíční kost najednou ovlivňuje celý zvedací, nosící a držící systém.  Snad nejzajímavější na tom bylo pozorovat vlastní chování a reakce po tom jak se to stalo. Co to se mnou udělalo, jakou náladou jsem na to reagoval a jak sem celou situaci vzal. Je to něco co si zapamatuji, protože jsem nezradil vlastní přesvědčení, že nic není dobré a špatné, vše je tak jak má být. Že jsem to dokázal krásně vzít s nadhledem, že se to prostě stalo a tak se stalo, už s tím nic nenadělám a je zbytečné se nad tím vztekat. Tak jsme se bavil 😀

Modřina se hezky rýsuje - simpsním

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je to zajímavá zkušenost která mě zase o něco posouvá a pomáhá mi najít hranice mého pohodlí 🙂

 

Díky, že si to dočetl až sem 🙂 Pokud máš stejnou zkušenost nebo nějaký fígl či rady, neváhej mi napsat 😉